Control

Ian Curtis je velice interesantní osoba a to tvrdím, přestože mi Joy Divison moc neříkají a celý jejich žánr jde potichoučku kolem mě. Navíc Anton Corbijn nestaví pomníky a ani nekorunuje padlé krále. Naopak k látce přistupuje s otevřenou civilností, čímž u mě získává body navíc. Velice ztísněná biografie. (10.04.2008)

Tento životopisný hudební snímek nám vypráví o jedné vycházející hvězdě britské hudební scény, která se objevila na pomyslném hudebním nebi koncem sedmdesátých let, zazářila a pak zničehonic vyhasla, tedy spíše zmizela. Místo ní se objevila na hudebním nebi jiná hvězda s názvem New Order, ale to už je jiná povídačka, kterou v tomto snímku neuvidíte. Tento film byl natočen podle knihy manželky zesnulého Iana Curtise Debbie Curtis, kterou věrohodně ztvárnila Samantha Morton, kterou si pamatuji hlavně z filmu Minority Report, kde si zahrála roli tušitelky Agáty. Režie se bravurně ujal nizozemský velmistr Anton Corbijn, který byl velký fanoušek této kapely a v době jejich slávy nafotil pár snímků pro hudební časopis NME, čímž započala jeho slibná kariéra fotografa a později režiséra hudebních videoklipů převážně pro britskou stáj černě oděných koženáčů, kteří se pojmenovali Depeche Mode. Pro znalce tvorby Antona Corbijna je tento film lahůdkou, jelikož celý film je protkán videoklipovými sekvencemi a máte dojem, že se díváte na velké množství černobílých videoklipů s ponurou hudbou připomínající The Cure a další kapely podobného ražení. Jinak, co se týče děje tohoto snímku, tak se točí převážně kolem osoby Iana Curtise, který byl fakt mladý, nadějný textař a zpěvák, který trpěl epilepsií a asi i depresemi, které léčil pochybnými prášky, které mu předepsali doktoři a které měli asi mnoho vedlejších účinků a nefungovali v té době asi tak, jak měli. Byl pro ně takový tak trošku experimentální kousek a zkoušeli na něm, které prášky zaberou. Byl to takový pokus, omyl, jak bylo citováno v tomto snímku. V nejlepším se má přestat, což řada umělců nedokáže odhadnout a s pomocí alkoholu nebo drog to končí na podlaze a poté na předplaceném lůžku místní márnice. Je to tak trochu sarkastické, že toto píšu, ale všechno špatné je pro něco dobré a to myslím tak, že po smrti Iana Curtise se rozpadla kapela Joy Division, která vydala pouhé dvě desky za čtyři roky jejich působení, aby posléze vznikla nová kapela s názvem New Order ve stejném složení s vyjímkou přítelkyně Stephena Morrise, který do kapely přizval svoji přítelkyni Gillian Gilbert. Kapela byla a možná ještě je, jedna z nejuznávanějších synthpopových kapel všech dob. Po druhém zkouknutí tohoto povedeného filmu s mírně pro někoho depresivní hudbou, pro mě pastvou pro uši dávám Corbijnovských 100%. (19.08.2021)

Control si z hlediska v rámci možností objektivních hledisek absolutní hodnocení nezaslouží. I samotný Corbijn žádal diváky v Praze o shovívavost s poukazem na to, že je to jeho první film a i on sám si uvědomuje, že není dokonalý. Když pominu podle očekávání kvalitní vizuální stránku, tak mě film i přes pár nedostatků odvařil svojí atmosférou a vyprávěným příběhem, byť možná překotným a místy chaotickým. Další věcí, která podle očekávání dopadla na výbornou je určitě doprovodná hudba a vůbec estetika Anglie té doby. Corbijn nezapře, že má pro hudbu cit, a že v tomto prostředí a s těmito vlivy vyrůstal. Pěkné je např. prolínání Curtisových konkrétnách osudů se skladbami JD, které dané situace reflektují. Corbijn na premiéře ještě dodal, že tohle není film o Joy Division, tohle je film o klukovi jménem Ian Curtis, který v JD zpíval. Nechal jsem se jeho příběhem fascinovat a unést a jsem za to rád. (12.03.2008)

Mno..očekávala jsem od Control asi něco trochu jiného, než co se Anton C. rozhodl natočit - měla jsem za to, že se zde bude nahlížet více na kapelu a celkové prostředí, než na osobu frontmana, asi nejvíc mne ovšem zklamala obrazová chudoba. U Corbijna coby režiséra videoklipů jsem doufala v kvalitní střih, kameru, zajímavé záběry z koncertů, pohledu na industriální Manchester...a ono nic. Přes tohle bych se docela přenesla a překousla i ono zaměření na osud Iana Curtise, kdyby se někdo obtěžoval s lepším psychologickým prokreslením postav. Všichni včetně hlavního hrdiny byli jen zběžně načtrtnuti, což je u snímku, který je převážně niterně zaměřen, dost na škodu. Postupem času to víc a víc únavně ztrácelo tempo a konečné Curtisovo pověšení bylo aktem úlevy nejen pro něj. (26.11.2008)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)