Uzavřený pavilón

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). (24.07.2015)

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. (03.05.2022)

Upřímně řečeno, ani jako novela mne tento příběh moc nenadchnul. Rozhodně jeden ze slabších počinů, jinak výborné Zdeny Frýbové. Chápu, že tvůrci chtěli co nejrazantněji vykreslit zrůdnost estébácké mašinerie, nicméně celkový dojem byl dosti rozporuplný. Za zmínku stojí vynikající herecké výkony a ponurá atmosféra. Příběh je značně neucelený, ono dramatickou a místy až tajuplnou atmosféru krátkého konverzačního dramatu nevytvoříte tím, že divákovi nic nesdělíte, ale naopak tím, že mu podáte pravdu obnaženou až na kost. Což se zde nedělo. Střípky jednotlivých povah hlavních aktérů, byly sice podány velmi pěkně, ale na nějaké utvoření vlastního názoru na situaci, to moc nestačilo. Vlastně kromě ošetřovatele v podání Petra Haničince, ošetřující lékařky Adamovské a jejího otce, za mne klidně mohli pověsit všechny třeba na hřebík. Dvě hvězdy za herecké obsazení, půl za přiběh. (30.10.2020)

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. (12.03.2024)

Jakmile se na začátku objevil rok 1957, hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, předem jsem si nic nezjišťovala a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama.. Mrazivé psychologické drama o nemocném muži (odsouzenci na smrt), který je převezen z vězení do psychiatrické léčebny kvůli stanovení diagnózy, resp. je tu snaha o prokázání simulanství.. Metody StB jsou tak odporné, že mi obrací žaludek ještě teď.. Pochvalu zaslouží herecký ansámbl, moc se mi líbil Petr Haničinec jako ošetřovatel, Zlata Adamovská v roli trochu naivní mladé lékařky, Jaromír Hanzlík tradičně skvělý, no a František Němec tentokrát jako všivácký estébák výborný.. Smutné pokoukání o neomezené moci politické policie nad obyčejným člověkem.. (09.08.2023)