Pocit viny

207. Po zhlédnutí filmu Dům z písku a mlhy, vynikajícím režijním a scénáristickém debutu Vadima Perelmana, jsem s nadějí očekával další skvělé dílo, ano, není jednoduše přehledné, snadno rozumem uchopitelné, přerývaný, útržkovitý děj nám to soustavně znesnadňuje, ale jedno je od začátku naprosto jasné, to odpoledne na střední škole došlo k tragédii, v prostorách školy po nemilosrdném běsnění ozbrojeného žáka zůstává množství zabitých a postřelených, ani dvě dívky ukrývající se na toaletě, Diana a Maureen, velmi si blízké kamarádky, neměly být vraždění střelce ušetřeny, společně s nimi jsme vtaženi do událostí, které před nás předstupují jen v jakých si neurčitých záblescích, překvapivě, bez zřejmé chronologie, jakoby úmyslně zpřeházené, jen v narůstajícím napětí tušíme a toto tušení je náš jediný dějový průvodce, přes dílčí scény, jednotlivé obrazy, drobné náznaky, zvuky, věty, se lopotně propracováváme k mimořádně silnému zážitku, jen vytrvat, nevzdat se, nepolevit, vyčkat rozuzlující vysvětlení a pak tiše, téměř bez dechu žasnout, jak fascinující hra se před námi po více jak hodinu rozvíjela, ano, je to jako fascinující hra, jako život sám, jemný, křehký, naplněný něhou a radostí, až jakoby nadoblačně snový, ale stačí moment a rázem se mění v krutou, nemilosrdně surovou skutečnost, plnou strachu, obav a bolesti. (18.08.2014)

Malebné záběry, pozvolně plynoucí obrazy, zajímavé téma, ale divák neustále v očekávání. Kyjevský rodák Vadim Perelman nevynáší soudy nad jednáním svých postav, nikam nespěchá, ale jakmile se kolečka osudu náležitě rozhýbají, divákova pozornost zintenzivní. Pocity viny, nejistota, svědomí, odpovědnost.. tak právě to dennodenně prožívá profesorka Diana McFee, která před lety při krvavém masakru na střední škole stála tváří v tvář smrti. Stejně jako hrdinka Perelmanova předešlého snímku (ceněné komorní drama Dům z mlhy a písku) se i ona ocitla v těžké životní situaci. A i ona se pohupuje na rozladěné struně deformovaných lidských vztahů a nepevné základy ji provázejí prakticky celý život. Jenže jsme ve vodách psychologického dramatu a moc, moc mi tu chyběl hlubší emoční náboj. Stejně jako silnější herecké výkony většiny zúčastněných (Umě, přiznejme si, sluší ráznější role). Jako kdyby do projektu neustále někdo shora zasahoval a neponechal režisérovi volnou ruku. Nesporně naopak potěší devítinásobný držitel oscarové nominace, skladatel James Horner a na duši náležitě pohladí i stále zajímavější kamera polské školy Pawla Edelmana (nasnímal hudebního Raye nebo Polanského Pianistu). The Life Before Her Eyes své kouzlo bezpochyby má, jen si cestu napovrch dere překvapivě těžce!! *** a krapet navíc.. (15.09.2008)

Když se řekne drama, představím si asi něco podobného jako je The Life Before Her Eyes jako klasického představitele žánru. Ne moc záživné, nic moc se tam neděje, ale přesto z toho cítíte takovou tu atmosféru a to je dobře. Celý film by se dal shrnout do několika vět, ale to by jaksi nebylo ono, že? Pokud drama nemáte rádi, rozhodně tenhle film nedoporučuju, pokud na ně sem tam koukáte, pusťte si ho až budete mít opravdu náladu a vydržte do konce.. (22.12.2008)

Srdce prý je nejsilnější sval, ale nezáleží na úhlu pohledu? Není z jiného ten nejkřehčí ? Film vypráví o dvou kamarádkách, které si v jednu chvíli řešily holčičí věci a ve druhou si musely vybrat - život nebo smrt s tím, že život pro jednu = smrt pro druhou. Protože v průběhu filmu sledujeme jakožto dospělou jen jednu, myslíme, že víme. Konec ale napoví, že TO nebylo pointou, a přiměje přemýslet - o alternativách, rozhodnutích, svědomí. Občasná šlápnutí do sentimentu a téměř kýče měla v sobě ale zárověň i jakousi čistotu a poctivost ... A mě to dostalo. 4,5 *. (27.01.2009)

„Pocit viny“ je typickým zástupcem televizního béčka, které ze zajímavého téma udělá rozplizlou nudu.. Na můj vkus až příliš pomalu plynoucí záběry.. Nejvíce mi asi vadilo neustále se opakující „vzpomínkové“ scény.. Ani Uma Thurman, ani Evan Rachel Wood, mě svým herectvím nepřesvědčily, abych některé z nich fandila..Umě rozhodně sluší více dynamičtější a energičtější role, bohužel má na psychologická dramata příliš mimicky nečitelný obličej.. Film „Pocit viny“ je odvyprávěn, ale neprožíván.. Hlavní role jsou ploché a příběh slabě vykonstruovaný.. Možná jsem poznamenaná dnešní uspěchanou dobou, ale za mě slabší průměr, tohle téma si zasloužilo víc.. (18.10.2016)