Always sančóme no júhi

Po dlouhý době film, který se mi skutečně dostal pod kůži, film, kdy jsem se smál při humorných momentech a zadržoval slzy u smutných, kdy jsem postavám přál štastný konec a držel pevně palce až do odkrvení a když film skončil, tak jsem tleskal a přál si pokračovat ve sledování osudů sice na jednu stranu pitoreskních, ale na druhou ohromně sympatických a uvěřitelných postav a nejlépe ze všeho je už nikdy neopustit a žít vedle nich. Filmová krása... (24.01.2009)

Always san-chōme no yūhi je přesně ten typ příjemného a melancholického filmu, který vás svou atmosférou dokáže vtáhnout natolik, že byste se chtěli vrátit o nějakých 50 nebo 60 let zpátky a prožít v Japonsku tu dobu rozvoje techniky a spojení západních zvyků s tradičními, zatímco byste se z koutku zapadlé uličky dívali na "rostoucí" Tokijskou věž. Má očekávání byla sice vyšší než konečný dojem z filmu, ale i tak musím říct, že se mi tohle spojení osudů několika obyčejných lidí v Tokiu 50. let hodně líbilo. A Horikita Maki (jako Mutsuko) mě dostala tím svým "hrozným" dialektem - nikdy by mě nenapadlo, že se v Aomori mluví takhle divně :D ~(4,2★)~ (02.12.2011)

Vypadalo to jako pohádka. V 50. letech (rekonstrukce té doby se autorům opravdu povedla; dokonce mi v první chvíli nepřišlo divné, že by ve filmu mohla hrát Secuko Hara:-)) si život v jedné zapadlé uličce Tokia poklidně plyne (často až příliš poklidně), všichni sousedé se mají rádi, přes/protože se občas škádlívají, a zažívají i humorné okamžiky (kupříkladu když se pan Suzuki vtipně rozzuří a po svém řádění zanechá pana Rjónosukeho ležet ve vtipné poloze na ulici). Leckterý motiv z té pohádky už člověk slyšel, ale neurazila by. Celou dobu se však v pozadí skrýval nepřítel, který se rozhodl celé skromné dílo zhatit. Vyčkával na svou příležitost a zaútočil ve chvíli, kdy to všichni nejvíce čekali. Tím padouchem nebyl nikdo jiný než zlý skřítek Dojemnible Závěrock, který začal posluchače drtit svým Citovým válcem +5, jen aby z nich vymáčkl alespoň slzičku. (Buď je to v jeho říši cenná surovina, nebo se spolčil s výrobci popcornu, kteří chtějí ušetřit na soli.) Některým se z toho tlaku pouze udělalo nevolno, zlovolné dílo se však tak jako tak podařilo. Inu, co se dá dělat. Život holt pohádka není a dobrého konce se v něm člověk leckdy nedočká. 4/10 (24.01.2009)

Schopnost některých japonských tvůrců balancovat na hranici kýče, aniž by do něj upadli, je pro mě nepochopitelná. Přes velmi lidský a všedně poetický obsah, není snímek sladkobolný či uslzený (byť uslzení byli někteří diváci:), stejně tak humor, byť nepříliš originální, je vkusný, funkční a dobře dávkovaný. Pro mne osobně velmi příjemné překvapení. (26.01.2009)

Pěkný příběh bez násilí vypravován. Čas plyne, ani nevíte jak, přicházejí vymoženosti, city, pouta. Koukáte, něco vás může dojmout, něco pobavit, něco odradit. Ale je to dobový film s vy tohle všechno vidíte v kabátu 50. let japonských. Smícháte všechny možné příběhy, protože jeden je málo, doufáte, že všechny dopadnou dobře, nebo alespoň uspokojivě. Všechno se daří, lidí společně sledují televizi, lidé tady ještě nezačali tolik ignorovat kolemjdoucí život. A je příjemné na to koukat. Ano, líbilo se. (12.01.2012)