Michelangelův pohled

Antonioni vchází do kostela svatého Petra v Římě. Dojde k hrobce Julia II. a následuje více než desetiminutový dialog beze slov. Dialog mezi géniem a geniálním uměleckým dílem, který je nejenom příjemným a hloubavým rozloučením mistra s kinematografií, ale také jeho manifestem klidu a ticha v dnešní uspěchané době. (19.06.2010)

Pocta sochařství jako umění. Řemeslná zručnost starých mistrů přetrvává staletí. Vytesaná do kamene do nejmenších detailů, odolává zubu času s nekonečnou vytrvalostí, aby ve své kráse oslnila generace lidí současných i těch budoucích. Přesto jde o práci, kterou v moderním zhýčkaném světě dokáže ocenit jen málokdo. Nejinak je tomu u mě. Ačkoli režisér udělal ve svém sedmnáctiminutovém pojednání maximum, když se zahleděl na sochu s upřímným obdivem a láskou, pro mě zůstane socha sochou, věcí neživou, studenou, stínem minulosti. Nikdy jsem nebyl člověkem, který vydrží hodiny vzhlížet na sochy v muzeích. Asi tomu nebude jinak, tudíž nedokážu tento film náležitě ocenit. Co ale musí na sochách obdivovat snad každý, je právě jejich věčnost. Nechť i Antonioniho tvorba přetrvá věčnost a oslovuje ty, co přijdou po nás. Ať se mohou učit z našich chyb a nedostatků. (16.07.2012)

Ta jediná "vidoucí" socha v celém tom chrámu je Michelangelův Mojžíš. Antonioni by mě dokázal přesvědčit i o tom, že ty předimenzované a přitom prázdné římské kostely opravdu mají svou duchovnost. No ale třeba to dělají ty davy turistů, že je taková antoniovská meditace v reálu tak těžká. Přestože zrovna do tohohle sv. Petra, san Pietro in Vincoli, jich zabloudí obvykle o trochu míň. (10.04.2011)

Zvláštní – ve stejném roce, kdy se režisér ztrapňoval příšernou povídkou z filmu Eros, dokázal natočit i tento malý nenápadný dokumentární skvost. Účinkuje v něm pouze on sám a socha Mojžíše v podání jeho dávného sochařského skoro jmenovce. A přesto to vypadá, jakoby spolu vzdáleně vedli dialog beze slov. Vyjádření obdivu k uměleckému dílu jako vlastní filmařská závěť. (05.07.2012)

Doslova mystické rozloučení se italského filmového mistra Michelangela Antonioniho s filmovou tvorbou, které v mnoha rovinách působí rovněž jako stvrzení věčného odkazu umělce (hloubavé pozastavení se a splynutí s dílem režisérova jmenovce; sochou Mojžíše a náhrobkem papeže Julia II) v rámci kulturních dějin. Antonioniho epilog v bazilice svatého Petra v okovech je sic většinově těžce přístupnou, přesto v mnoha ohledech fascinujícím způsobem pronikavou závětí velké osobnosti světové kinematografie, jež nás obdarovala takovými tituly jako Dobrodružství, Noc či Zvětšenina. Nyní již přestárlý bard prožívá pouze tolik vytoužený klid na duši, jenž si zcela jistě zaslouží. (15.02.2024)