Sláva filmovému tvůrci!

Druhý z filmů, jež kreativně destruují dosavadní Kitanovu kariéru. Jestliže Takeshis podráželi diváka, celý film stál na prolínání snu a reality a byl destruován (přinejmenším zdánlivě) zevnitř, byť se ukázalo, že v posledku tu žádná hloubka není (záměrně) a zůstává jen vnějšek. Zde je naopak vše od začátku jasně nastavené: už jen tím, že hrál-li v předchozím filmu Beat Takeshi dvojroli, zde ma naopak plastového dvojníka sebe sama. A hned první záběr, kdy tato figurina zajíždí do tunelu na elektromagnetickou rezonanci, je tak naprosto zcizující, stejně jako následný komentář rámující a popisující Kitanovy snahy o natočení filmu poté, co vyhlásil konec s násilnými jakuzárnami. Celý film je vlastně sledem nezdarů v různých žánrech, přičemž Kitano sebereflexivně každý ze zde představených segmentů nějak připodobňuje některému svému filmu či svým trademarkům (ať už formálně či obsahově) a přitom ukazuje jak málo stačí aby z nich byly naprosté nepodarky. Jeden z v tomto ohledu nejpozoruhodnějších momentů přichází, když si uvědomíme, že film, který jako první začíná fungovat a dostane o trochu delší stopáž, neodkazuje na žádné z jeho režijních děl, ale na film Krev a kosti, kde ovšem Kitano ztvárnil snad nejsilnější roli své herecké kariéry. A zde se právě ukazuje, jak moc si je Kitano vědom toho, že jeho zvláštní tvůrčí přístup k věcem prolíná napříč herectvím i režírováním a jeho osobitá kombinace stoicky minimalistického projevu s extrémním násilím, toto podivuhodné rošťáctví prostupuje i filmy, kde "jen" hraje a v jistém smyslu jim dává jednotného ducha jen silou své osobnosti. Když se konečně cestou přes (mimojiné) jakuzárnu, ozuovský film, romanci či J-horror dostaneme k tomu "pravému příběhu" (mimochodem v žánru sci-fi, kde je vše ještě umělejší než ta trocha CG efektů, kterých se tu dočkáme), nejde též vposledku o nic jiného než o sled gagů. Ale Kitano tím neukazuje nic míň než to, že dokáže i ze svou ujetě televizní stránkou vtrhnout do celovečerního filmu (kde byl tento druh humoru sice téměř vždy přítomen, ale pokaždé nějak tlumen či vyvažován) a dokažé po sobě zanechat opravdu pořádnou spoušť (o té se už ale nebudu rozepisovat, abych někomu nezkazil zážitek z konce, který sice rozhodně není nikterak narativně moivovaný, natož vypointovaný, ale rozhodně patřičně úderný!) (14.12.2007)

Kde Takeshis bylo dadaisticky zábavné, Sláva režisérovi je nepochopitelná a šílená. Přitom začátek, kdy Kitano zkouší točit různé typy filmů a nějaký zádrhel mu to překazí, je výborný. Jenže druhá půlka a celistvý film se zvrhává v nepopsatelné cosi, u čehož jsem se častěji nudil než bavil. Ale schválně si při vstupní prohlídce všimněte, jaká jména jsou napsaná u výsledku vyšetření. (06.04.2008)

80% - Další film po Takeshis, kde Kitano autobiograficky a sebereflexně rozebírá sebe sama. Je to sice zábava, ale Takešiho fandovi neujde skutečnost, že se nám režisér ve své touze po "8 1/2 - efektu" poněkud zamotává do pěstování kultu osobnosti. Kantoku: Banzai! je ledově chladný, ale dobře koukatelný film, který ale zhořkne v momentech, kdy Takeshi zesměšňuje své předchozí filmy, a jejich fanouška tím zraňuje. Scéna s Kikujirovským mimozemšťanem se mě docela dotkla :o) Moc doufám, že se Takeshi vzpamatuje ze svého filosofujícího egocentrismu, a přestane točit filmy výhradně o sobě. I ten nejlepší vypravěč může začít koktat, má-li popsat svůj vlastní příběh... (13.05.2008)

Slava filmovemu tvurci je po Takeshis dalsim Kitanovym filmem, ktery sam tvurce popsal jako "creative destruction". Jedna se skutecne o destrukci, ktera je kreativni, ci o destrukci tvurce ["crator destruction"]? Predem upozorneni - k uplenumu vychutnani Slavy filmoveho tvurce je nutne znat nejenom valnou vetsinu tvorby samotneho Takeshiho Kitana vcetne jeho televizni prace, ale byt i natolik sbehly cinefil, ktery krom orientace v tom vysokem, rekneme transcendentalnim umeni ma prehled o vsem tom pokleslem, rekneme transgresivnim._____ "Resenancni umelec", ktery prochazi napric pribehem se svou loutkou, jez za nej zaskakuje v nasilnych anebo pro tvurce ne az tolik zazivnych scenach, v prvni polovine destruuje sam sebe, kdy se snazi natocit dalsi kitanovku. Pak si rovzpomene, ze se zarekl, ze uz to neudela a nesklouzne k uzivani zbrani, popr. nasili, prechazi v druhe polovine k pokusu o natoceni zanrovych podivanych, jez ale nesou autoruv rukopis. Vse je zavrseno dlouhatanskym dada pribehem, jehoz humor tezi z trapnosti. Otazkou ale stale zustava, komu nalezi onen hlas naratora?_____ Kitano uz nepotrebuje pred sve jmeno davat "Beat" pokud vystupuje ve filmu i jako herec, uz je zcela sam za sebe, cloveka pisiciho knihy, malujiciho obrazy, delajici vysinute japonske zabavni televizni show a tocici filmy s velice jemnym, az absurdnim smyslem pro humor. Vsechny tyhle profese jsou ve filmu tematizovany a vsechny v zaveru vytrisknou v prehlidku ohromne fantazie [copak onen malir nenamaluje svuj obraz?], postava rezisera, herce, komika, moderatora, spisovatele i malire je definitivne zlikvidovana a vznika jedna z nejlepsich persiflazi, jake kdy byly natoceny, a pro divaka pak prani, aby bylo vic umelcu jako Kitano anebo Kaufman, kteri se ze sve filmarske a scenaristicke krize dokazi takhle utahovat a dospet az do godardovskeho stadia. (03.12.2007)

Po Takeshis druha sebareflexia na dekonstrukciu (nielen) vlastnej tvorby a kultury z ktorej vychadza. Zanrova prechadzka Kitanovou predchodzou tvorbou sa postupne transformuje do skecovej sarady. Subezne s tym zial aj sviezost komicko-kritickych sekvencii v samolube sebaopajanie a zbytocne natahovanie x-plicitne sa vrsiacich sekvencii s identickym podtextom, ustiace do straty divakovho zaujmu. Diagnoza stavu Takeshiho mysle v zavere z ust doktora je totiz divakovi uz davno jasna aj predtym... (03.12.2007)