The Poughkeepsie Tapes

Jeden z těch pseudo-dokumentů, kterým máte tendence věřit. A já uvěřil. Alespoň na načas. Možná proto, že v tomto případě nejsou ani tak důležité "autentické" záběry z mučení, kterých je poskrovnu a jsou rozmazané, ale jedná se spíše o sledování samotného vyšetřování s komentářem řady "odborníků". Nebo možná i odborníků. Bůh ví. Prostě mě Dowdie nalomil a já ještě úplně nesrostl. 80% (09.02.2013)

Trochu jsem pátral, jestli se jedná o skutečný příběh a zjistil jsem, bohužel ke svému zklamání (ale i zároveň uklidnění), že se jedná pouze a jen o film smyšlený, který možná má jen nějaké vzdálené podobnosti s vraždami páchanými v Poughkeepsie černochem, jehož jméno je Kendall Francois... Kdyby to bylo vše pravdivé, asi bych nevěděl jak hodnotit, takhle se ale můžu zaměřit na samotný dokument a jeho obsah a potom vidím hodnocení na jasné 4 hvězdičky, protože mráz mi běhal po zádech od začátku až do závěrečných titulek. Fakt síla! (18.11.2010)

Objektivně možná skvělý pseudo-dokument, jemuž není problém věřit zobrazené, subjektivně nijak nevýživná záležitost. Hlavně proto, že mě v poslední době tyhle sadistické hrátky různých magorů nechávají v mírné apatii. Není tam strach, ani napětí, jen pár rozmazaných záběrů na trpící ženy, což mě docela míjí. Dowdle umí (řemeslně) líp. (15.12.2010)

Pokud si divák před zhlédnutím nepřečte, že to není podle pravdivých událostí (oops), užije si to mnohem víc. Nápad moc pěkný, rozhodně to mělo potenciál - ale to by Dowdle nesměl jít cestou televizního zpracování á la odpolední dokument na ČT2 (i když to mělo na druhou stranu taky něco do sebe). No i tak jsem se bavila, jen škoda, že mučeníčka, plány na přepadávání a vztah poukepsáka s jeho dvorní dámou nebyly zdokumentovány trochu detailněji. Ale tak nakonec jim to přece jen vyšlo a já byla celá dojatá :´ ) (25.04.2011)

Psychopatický sadista s nekrofilními sklony chce do soutěže k Edovi Hrubešovi a jeho pronásledovatelé se brodí v lepkavém mixu odporu a obdivu.. V rámci hororového pseudo-dokumentu, žánru, co je s originalitou již delší dobu na štíru, docela ucházející a to především zásluhou depresivní hudby, temných zvuků a zlověstného hučení (věřím, že při submisivních scénách bylo i v některých diváckých klaccích), či hrstky scén, které těžily z napětí (prodavačky sušenek, sprcha) a burleskní podivnosti (ptačí maska, příchod po čtyřech). Do budoucna to chce pro oživení nějakou interaktivitu ve stylu Rozpaků kuchaře Svatopluka, ať si divák může zvolit, jestli klitoris ustřihnout manikurními nůžkami nebo těma na živý plot.. (14.03.2013)