Reklama

Reklama

Kronika sedmi dní, v nichž mladá zdravotní sestra Jenka hledá lásku a dobrodružství... Je neděle odpoledne a osmnáctiletá zdravotní sestra Jenka (S. Bartošová) odchází na schůzku se svým přítelem Filipem, který má přijet z kasáren. Místo něho však dorazí jejich kamarád Míla (F. Němec), co jej omlouvá, a chce jí pro dnešní večer dělat společnost on. Jenka na Filipa stále myslí, ale něco ji táhne dál, a právě od tohoto večera ji čeká sedm perných dní, nebo spíše večerů, plných zvláštních setkání a nevinného flirtování, kdy nejen že začne poznávat různé muže, ale především sama sebe. Nejvíc do jejího života zasáhne doktor Bohdan (R. Brzobohatý), jehož doprovází nevyřešená minulost… (Česká televize)

(více)

Recenze (48)

rt12 

všechny recenze uživatele

Já chci žít nonstop, ochutnávat život, poznávat nové lidi, nové zážitky, sosat všechny chutě světa, tak trochu provokovat a hrát si,hlavně se nenudit a nebýt doma (vždyť jsem tak mladá). Pozor- já si nezadám , jsem totiž zadaná. Ono to projde v pohodě (všichni jsou prima). Jindy je to o vous - raději se zdejchnu (pořád jsou lidi prima). Bacha děvče na mrchy ! ()

pakobylka 

všechny recenze uživatele

----- "Já jsem jen proti mrchám všech vyznání a ras." ----- Něco málo o mládí, v němž se potkává a trochu chaoticky mísí naivita s vypočítavostí, bezelstnost s prohnaností, nejistota se suverenitou i cudnost s vyzývavostí. O mládí, které je omámené dospělostí, a tak se mu obzory zdají být daleké ... a možnosti téměř neomezené. Tudíž provokuje - v dobré víře, že mu patří svět a budoucnost ... a že to všechno ustojí. Víte ... celkový dojem se pokazí až v závěru. ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Nejde o tu ZKUŠENOST ... je O NI. Protože PŘEDTÍM je vždycky pohotová a duchapřítomná - v konverzaci i ve svých rozhodnutích. Dokáže odhadnout situaci a flexibilně reagovat - možná i proto jí věci tak nějak vychází ... a prochází. A najednou - z ničeho nic - se chová jako prostoduchá husa ... a vede hloupé řeči, které nutně musí její i tak chabé vyhlídky ještě zhoršovat. Jakoby naprosto netušila, oč běží ... ve chvíli, kdy to tušit dávno MÁ - a kdy by jí možná pomohla falešná identita, kterou použila předtím v kasárnách. Jistě, lidé ve stresu reagují mnohdy naprosto nelogicky a zmateně, ale ona zpočátku nemá strach - spíš si zahrává ... stejně jako předtím, ovšem tentokrát s ohněm, který nemá - a který ani nemůže mít pod kontrolou. Nepasuje mi to k ní, ale budiž ... umírněné 3* ()

Reklama

papaguy 

všechny recenze uživatele

Výborný film, v němž se střetává naivita a vitalita mládí s realitou, který mě vtáhnul mistrovskou prací s kamerou, svěžími dialogy, neokázalým herectvím a půvabem Stanislavy Bartošové (a vůbec bylo zajímavé, jak vypadala za mlada řada hereckých osobností, dnes již zasloužilých). Konec ve stylu "sranda skončila" by dnes asi neprošel. O to je snímek cennější. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Během dvou let vznikly v českém kinu tři (pokud vím) filmy stavící na kontrapunktu jediné slečny a mnoha mužů. V Souhvězdí panny a v Každém mladém muži jde výhradně o vojáky základní služby; v 7 zabitých se snaží sice převážně civilisté, ale ten nejdůležitější je zase vojcl. Taškařici s erotickou vložkou Souhvězdí panny ponechme stranou (ačkoli čistě formálně by srovnání bylo rovněž zajímavé; zájemce odkazuji na svůj zdařilý komentář, zvl. pokud jde o koncepci sekvencí frmol+přivezení – útok – soulož – útok – frmol+odvezení) a porovnejme Mašínové a Kohoutových 7 zabitých s Juráčkovým (dřívějším) Každým mladým mužem. V Každém mladém muži Slečna vlastně ani nepředstavuje živou konkrétní postavu, jedná se o jakousi ideální personifikaci množiny všech slečen (proto jsou také všechny mihnuvší se dívky ztvárněny jedinou herečkou). Slečna tak představuje idol všeho vojska (kolektivum zahrnující „každého mladého muže“), v němž rozliční jednotlivci mluví, vzpomínají, sní o těch mnohých skutečných nepřítomných, které poznali či by měli poznat. Ovšemže se film zaměřuje na muže a jejich prožívání: oni jsou zde subjekty, Slečna je objektem. O rok pozdějších 7 zabitých se pak jeví jako totéž téma z opačné strany (jaký div, když autorkou námětu je žena): prvořadým subjektem je slečna, muži zde představují objekty. Je ovšem pozoruhodné, že i zde máme slečnu jednu a mužů mnoho a nikoli obráceně (jak bychom v zájmu vzájemné symetrie obou filmů mohli krátkozrace požadovat; dvě kolegyně, s nimiž slečna při každém střídání směny danou problematiku probírá, jsou jen doplňkovými postavami pro snazší rozvinutí tématu). Ještě pozoruhodnější nyní je, že i zde máme jediného ideálního objekta – je jím právě slečnin po celou dobu nepřítomný milý (voják!), na nějž marně čeká, a jejž při kýženém minutovém setkání ani nevidíme. Tento však nereprezentuje množinu všech mužů, naopak všichni muži kompenzují jeho absenci, byť (ale to by byl spoiler). Na rozdíl od Juráčkova filmu se zde ovšem pozornost nevyčerpává v jednosměrném vztahu subjekt – objekti, nýbrž i ti nejdůležitější náhradní objekti jsou představeni jako subjekti a naopak je též silně zdůrazněno, že slečna sama je jejich objektem – tento vztah je tedy vyjádřen oboustranně. Juráček tedy ukazuje vojáky bez slečen (a poskytuje jim jediný idol - Slečnu), kdežto Mašínová ukazuje, jak je tomu mezitím v civilu: slečna bez vojáka má k dispozici mnohé muže, zatímco onen Voják se stává nedostupným idolem. Závěrečná scéna ovšem juráčkovskou tématiku přesahuje a kvazimoralistně uzavírá, že tak dlouho se chodí s hodnými lidmi, až se narazí na lidi mrchy. (Pohled mrch je samozřejmě právě opačný; „hodní a mrchy“ je dichotomie, se kterou sama slečna výslovně operuje po celý film). Nutno podotknout, že slečna sama vždy jen respektovala výslovná přání objektů, aniž by ovšem akceptovala jakékoli přání, které nebylo vysloveno. Nuže: Film je to pěkný a sledovat manýry a vyjadřování tehdejších mladých (byť třeba fiktivní) je lahůdka. Někdejší Reichsführer SSM Kohout ukazuje, že si výborně rozumí s mládím kterékoli generace. Velice by mě zajímalo, co ve filmu je původně Mašínové, co Kohoutovo a jsem v silném pokušení to velmi jednoduše schématicky odlišit. Poddám se tedy tomu pokušení: Za Kohoutovy bych považoval většinu dialogů, především ty, v nichž se důležití objekti významně prezentují jako subjekti, a zvláště samozřejmě všechny ty patetické, život vznosně či polotragicky glosující, nedejbože filosofující řeči. Vždyť všemi těmi řečmi se krásně vypořádal se svou bolševickou minulostí svazáckého vlčáka (aniž by toto téma bylo byť jen náznakem přítomno) a jedním rázem se též celonárodně vypořádal s Pyšnou princeznou a králem Miroslavem – srov. chování objektů i slečny samotné a její závěrečná příhoda. Tumáš! Jeho druhá žena Jelena Mašínová mu věru nemohla dodat příhodnější námět. () (méně) (více)

fragre 

všechny recenze uživatele

Tento Kohoutův film je dobré vidět, aby si jeden zase uvědomil, jak byli Forman a Papoušek vynikající. Je to podobné jako když čtete Vaňkova nastavovaného Švejka po Haškově originálu. Pak si lze uvědomit, že ta lehkost s jakou se četl Haškův text, lehkost tak velká, že ji jeden nevnímal, je projev génia, neboť Vaňkův text vedle toho Haškova drhne. Tak i u Formana a Papouška jsou dialogy a situace tak přirozené (často i díky účasti neherců), že vypadají až dokumentárně. A lidské slabosti jako citová otupělost, krutost, chamtivost a cynizmus se objeví jaksi „samovolně a mimochodem“, leč u Kohouta tvoří projevy těchto vad často efektní načasovaný gag – viz třeba to úvodní nezávazné a trochu okázale cynické kecání sester o randěním, které je ukončeno větou: „Jo, Evi, prosím tě, ten mrňavej dědeček z patnáctky asi dnes umře, tak mu tam dej plentu, jo?.“ - Takové efektní BUM nakonec. Kohout jde více po efektu (už ten název filmu) než k jádru věci. A předhodnotitel Exkvizitor má pravdu v tom, že to opravdu připomíná Milana Kunderu. ()

Galerie (4)

Zajímavosti (2)

  • Natáčelo se také na Konopišti. (M.B)

Reklama

Reklama