Svatba s podmínkou

Svatba s podmínkou v mnoha ohledech nezapře východisko v české nové vlně 60. let. Černobílá kamera, sázka na přirozené dialogy bez romantizujících momentů, psychologická drobnokresba hrdinů, zkrátka slušný film své doby. Je zajímavé, že pohledná Drahokoupilová byla režiséry systematicky obsazována do rolí potvor. I když to nebylo na prvním místě, film zároveň hodně vypovídá o atmosféře své éry, kdy bylo nutné fingovat sňatek, aby člověk mohl žít ve městě, které si zvolil. Byrokracie a neexistující trh s byty spolu s příkazovým systémem dělaly holt své. Celkový dojem: 60 %. (04.05.2011)

Nemyslím si, že by Vlasta byla vypočítavá nebo měla špatnou povahu. Příběh ukazuje mnoho podob lásky od zklamání ve vztahu (poznáním, že Mirek není oním partnerem, který podrží a jde až do důsledků) až po jednoduchou oddanou lásku-vzplanutí Vlastíka, který tu odvahu má. Jenže to přesto nestačí. Moje pochopení i sympatie patří všem zúčastněným. Kvalitní autorský i režijní kousek Pavla Kohouta s pěknou dobovou atmosférou. (14.12.2014)

Herecky krásny a čistý film s nutne deziluzívnou pointou a životným ponaučením pre oboch hlavných aktérov. Cesty srdca sú nevyspytateľné, tradičný model A chce B, B chce ale C, resp. vlastne ani nevie čo a koho chce tu funguje dokonale. Je možné, že niekto zo seba dostane po nepríjemnom ponížení a v logicky nazbieranej horkosti vetu: "A kdybys někdy něco potřebovala, třeba zapískat na prsty, tak přijď, jo ?!" ÁNO, JE! (10.07.2010)

Ze začátku jsem se hodně divil, jak mohl vzniknout tak odvážný film, tak troufalá kritika vstupu spřátelených vojsk. Vždyť se zde v blíže neurčeném roku normalizace etnická češka doprošuje sňatku s jakýmsi rusem či ukrajincem, jen aby mohla získat trvalé bydliště v Praze. Až časem jsem pochopil, že Junášek jako Rus pouze vypadá a ten jeho přízvuk je holt jen jakési blíže neurčené české nářečí či co. Naštěstí ve filmu pronesl snad tři věty. Jinak snímek opět zajímavě prokázal, jak je sexus pro muže důležitý. Bez něj uvadají a uzavírají se do sebe, s ním míří do výšin nebeských. Ach jo. (05.09.2013)

Palčivé psychologické drama po okraj naplněné trýznivou nejistotou, kterou posiluje stálá disonance v setkávání a míjení postav. Rozdílnost lidí, jejich nepřeklenutelné nerozumění si, bloudění člověka v sobě samém, to vše zde vygradováno zakládá neútěšný obraz moderní doby, ale předně věčnou osamělost člověka, jeho rozbití do mnoha tváří, povah, tuh, které se ozývají v závislosti na vnějších podmínkách: dojem štěstí, slasti, úspěchu, změny k lepšímu… hněte stále znovu a znovu člověka či jeho masku, a tato nestálost vzbuzuje strach. To je nejzřetelnější na postavě Vlastimila, oscilujícího mezi patologickou introverzí a (sebe)vražednou (sebe)jistotou, přičemž každý z těchto pólů zneklidňuje a dává tušit nástup nějaké intimní katastrofy. Filmu se nedá upřít přesvědčivost ani nálada, na prvním mají hlavní podíl herci (skvělý je především dočasný pár Junáška a Drahokoupilové), na druhém citlivá kamera a skvělá Simonova hudba. Na druhou stranu filmu ubírá absence pevnější kompozice, která by ještě mohla psychologickou kresbu symbolicky prohloubit – například nějakým vhodně zvoleným rámcem. Právě finále snímku poněkud zrazuje celek jistým alibismem: je přeci jasné, že Vlastimil (vzdor férovému rozloučení a vlastním slovům) se nijak neproměnil, že je jeho "marnost" věčná (což částečně naznačí neklidný Vlastin pohled směrem k oknům), banální záběr na odcizené ulice nenahradí psychologickou stavbou filmu podmíněný, scelující "antonioniovský" výkřik, když už ne v jeho plné hrůze konkrétního klesání, tak alespoň v gestu, které by masku předešlých "heroických" minut sňalo. Nikdo se nepoučil, nikdo se nezměnil, vše se nezadržitelně hroutí dál - jako v expresionistické básni. (27.06.2011)