Living World, The
Recenze (1)
Někdy necháte filmovou záležitost převalovat pár dní v hlavě a ona buď strne a projeví se proleženinami, anebo rozvlní záhyby a zesvůdní. Dostavit se může i efekt, jejž Exupéry postihl zhruba takto: Tak dlouho ses mordoval opravou zámku na spadnutí, až ses ho naučil milovat. // Živý svět kráčí pěšinou rytířských eposů, nazut do lehkých postmoderních bot, s mírným puncem bressonovské ševcovské dílny. Ubírá se uvážlivě, spanile, sem tam se třpytne cvočkem humoru. Čtyři hlavní postavy spějí odvěkým dramatem – přes skolení zla - ke skloubení láskou. Ústřední roli, totiž dvojroli, tu však hraje slovo. Jak metafyzické, sebevyslovující, tak to artikulované lidskými ústy. // Chápu, že Green okleštil výraz postav proto, aby zvýraznil gró, o které mu jde, aby bylo patrnější, jak bytostně, byť polovědomě se postavy opírají o Nevyslovitelné a s jakou péčí dbají na to, co samy vyslovují, až dojemné, když sobě tváří v tvář, vnímavé, soustředěné na střed řečeného, svědomitě formulují ve jménu prvotního smyslu informatio, a ještě dojemnější, když přes všechno ušlechtilé snažení vidí vlastní slova usvědčovat se z nedostatečnosti, zvlášť ve věcech subtilních, niterných. Tím jsou mi nejsympatičtější. Vědomy si faktu, že mezi vyjádřením a vyjadřovaným, označením a označovaným (pes je ve filmu zván lvem) se chvěje jen laškovně čerchovaná spojnice, přesto setrvávají v přesvědčení, že dát (vydat ze sebe) slovo je odpovědný tvůrčí akt. // A samozřejmě i tuhle glosu a skutečný obsah filmu pojí hódně laškovně čerchovaná nit. ()