Nic než hodiny
Rien que les heures
Nothing But Time
Obsahy(1)
Pohyb ulicemi od ranního ticha po noční světelný šum, ulice, cesty a řeka vymezují prostor všednodění, drobným příběhům v dílem dramatické, dílem melancholické montáži. Zásadní film francouzské meziválečné avantgardy zdůrazňuje sociální pohled, přitahuje obrazivostí pozorovaných událostí, do nichž včleňuje inscenované výjevy. Komické i nelichotivé detaily vytvořily poetický obraz Paříže, jeden z prvních filmů, který pomohl definovat žánr velkoměstské symfonie. (MFDF Ji.hlava)
(více)Recenze (5)
Je to vlastně hodně podivná městská symfonie, protože z Paříže samotné toho divák moc neuvidí - a z té "hezké" části už vůbec ne (film se odehrává v takové pařížské verzi londýnského East Endu). Zásadnější roli zde hraje sociální kritika, která se ale opírá celkem očividně především o hrané vstupy) a která je až příliš prvoplánovitá. Pár dobrých, neotřelých nápadů (rozdělení obrazů do útržků papíru) se tu ovšem najde. ()
Docela nápaditě natočený obraz Paříže se sociálními motivy, ale často hodně zmatený a nesrozumitelný. ()
Tohle bylo asi trochu delší než bylo potřeba, ale našlo se dost pěkných záběrů [LFŠ2019] ()
Vy zíráte, my zíráme na vrchol francouzského poetického realismu. Jen si tak říkám, že v období vrcholu němého filmu bylo tolik kouuzelníků za kamerou, kteří dokázali i rej krys nasnímat jako krásnou romantickou hru. A zvukový film je umlčel, škoda. ()
Avantgardou okouzlenou, poetický realismus předjímající mozaiku (z) Paříže, první z řady městských symfonií (následoval Berlín: Symfonie velkoměsta, Muž s kinoaparátem, À propos de Nice), natočil brazilský režisér Alberto Cavalcanti v době, kdy film získával své sebe-vědomí. Jen hodiny nepůsobí tak uceleně jako Ruttmanův nebo Vertovovův příspěvek do „žánru“ (navzdory kruhové struktuře), zato velmi nápaditě, někdy dokonce vtipně využívají juxtapozice a svébytnosti filmového média. ()
Galerie (1)
Photo © MF Dokumentárních filmů Jihlava
Reklama