Max a maxipříšerky

Chci si přečíst knížku, jelikož mě zajímá, jakým způsobem je vystavěno její vyprávění a hlavně o čem! Filmová verze je totiž uřvaná směs ničeho o nasíracím spratkovi, který by zasloužil dva výchovné hned zkraje stopáže. Nad (ne)dějem si hlavu raději nelámat a konečnou míru na stupnici s nápisem ‚weird‘ radši nehledat. (29.07.2010)

Hlavní hrdina Max je obrazem dětské duše, která na rozdíl od dospělých nezatěžuje svou mysl „dospěláckou“ logikou (viz. příběh pro matku, Maxův popis pevnosti,…), neobtěžuje se hledět tak daleko, aby viděla možné následky svých činů a jedná impulsivně (konflikt s matkou). Fantastický a nespoutaný svět, do kterého uteče před realitou rozvrácené rodiny, ve které postrádá otce, je pak obýván „maxipříšerami“, jejíchž soužití je zase vyobrazením toho, jak by vypadalo společenské uskupení vedené dětskou myslí – jejich vztahy jsou dětsky naivní, křehké, řeší se, kdo se „kamarádíčkuje“ s kým, kdo komu šlápl na hlavu a jestli to udělal schválně a maxipříšery navíc Maxovi jeho od reality odpoutaným příběhům jednoduše věří, neboť se neobtěžují zatěžovat dospěláckou logikou. V tomto filmu jsou navíc naprosto skvěle vyobrazena podstata „dětského hraní“, kdy může každá nespoutaná zábava díky dětské lehkomyslnosti sklouznout k tragédii, zranění nebo rozepři. Proto mají v tomto světě své pevné místo destrukční činnosti (ničení lesa a s ním spojená dětská radost z destrukce), nebezpečně vyhlížející hry (doslova explozivní vybíjená) a impulzivní roztržky („Já ho sežeru!“). Určitě si také pamatujete momenty z dětství, kdy jste se při nějaké zábavě nechali natolik unést, až to někomu ublížilo a pocit zábavné euforie najednou vystřídala lítost, strach a tíha zodpovědnosti. Ve Where The Wild Things Are jsou takovéto situace vyobrazeny vskutku bravurně. ____ Z audiovizuálního hlediska je tento film nemálo hravý, oplývá mile rozverným indie soundtrackem a z vizuálního hlediska nezapře svého auteura (opravdu auteura – režiséra Jonzeho, nikoliv autora, který napsal předlohu). Spike Jonze do svého nového filmu protlačil velké množství jemu vlastní osobité poetiky, která je blízká například i Michelu Gondrym a tentokrát měl navíc k dispozici skvěle designované příšery, které nevznikly jako CGI (díkybohu!), ale o vše se postarala stará dobrá animatronika a musím říct, že výsledek je přímo dech beroucí – příšery do svého prostředí zapadají, působí realisticky a jejich mimický projev by se snad dal nazvat i hereckým výkonem. ___ Spike Jonze natočil film, který si snadno můžete splést s poněkud osobitější pohádkou, ve skutečnosti se ale o žádnou pohádku nejedná – Where The Wild Things Are je především filmem pro dospělé, kteří už zapomněli, jaké to je být dítětem a jestli někdo dokázal dokonale pochopit dětskou „duši“, je to právě Jonze. A ten vám to rád připomene skrze nespoutaný svět fantazie, který možná může působit vůči dětským divákům amorálně, pravda ale je, že děti prostě bývají kruté, nezodpovědné a tento film jim místo toho, aby ukázal správný ideál, ukáže zrcadlo jich samotných. (10.02.2010)

Velmi rozporuplný film. Místy je to prostě nuda, musíte si opravdu uvolnit několik blokád a uvolnit se, než se do tohoto světa ponoříte. Když ale na tuto hru přistoupíte, čeká Vás opravdu zvláštní, vzrušující jízda do hlubin nevědomí, infantilní imaginace a absurdní dětské logiky. O tom vlastně je celý tento film - zhmotnění všech těch nesmyslných plánů, které jsme si jako malí caparti kreslili na papírky, smrtelně vážně míněných vyhrůžek a zákonů, pevností s tajnými vchody, válek s projektily z bláta a kamení. A právě zde konečně našla uplatnění Jonzeova neschopnost vést normální příběh a vymyslet kloudnou pointu - protože kruté, dětské hry žádný příběh ani pointu nemají. (14.02.2010)

Někteří režiséři by filmy pro děti točit neměli a Spike Jonze je jedním z nich. Jeho osobitý rukopis se totiž do tohoto žánru vůbec nehodí. Příšerky jsou sice fajn a jsou opravdu skvěle animovaný, ale jinak to opravdu moc velká nuda o ničem. Příběh je téměř nulový, hlavní hrdina nesympatický a moralitky taky zabolí. Celý to nedává vůbec smysl a logických lapsů byste našli několik. Průser ale je, že se to nebude líbit ani těm dětem, kterým je to určené. Ty u toho usnou a ostatní se budou bouchat hlavou o stůl nad promarněným potenciálem 30% (21.03.2010)

Tak sa pripájam k zástupu, ktorým Max prišiel ako neznesiteľný rozmazlený frkan, ktorého čím viac divák spoznáva, tým viac chápe, prečo nemá zástup kamarátov a prečo terorizuje doma staršiu sestru a matku. Jeho prezentovaná nekonečná detská fantázia až príliš skoro začína hraničiť so sobeckosťou a drzosťou a to pomlčím o nie príliš šťastnom výbere herca do hlavnej úlohy. Max Records alias Max mi totiž výzorovo vo svojej postave prišiel možno aj starší než v skutočnosti je a nezakamufluje to ani čudácky kazajkovitý detský oblečok. Na tom by v podstate nebolo nič hrozné, nebyť jeho správania a výrokov, ktoré vzbudzujú dojem, že je mentálne zabrzdený niekde v predškolskom veku. Dve hviezdy dávam snáď len za hudbu, za samotný príjemne bizardný výzor príšeriek a niekoľko naozaj výtvarne nádherných obrázkov (aj keď čakal som po tejto stránke oveľa vypiplanejší svet). A pokiaľ ide o príbeh - naháňanie sa po lese, ohadzovanie sa šutrami a stavanie jedného konárového domčeku - čiže niečo na úrovni Teletubies. (10.03.2010)