Obsahy(1)
Nezasvěcený pozorovatel by i podle četných filmových a televizních snímků mohl nabýt dojmu, že víkendové přesuny směrem z měst jsou v Čechách povinné, při bližším poznání však zjistí, že jejich způsoby jsou různé. Společenskému chataři nevadí proměna kotce panelákového za podobně stísněnou ubikaci v chatovém sídlišti, zatímco individualistický chalupář o pár kilometrů dále svůj stejně veliký víkendhaus obehnal vysokou zdí, aby se na dva dny od okolní společnosti absolutně izoloval. Prapůvod českého chalupaření je v poválečných Sudetech, největšího rozmachu pak dosáhl ve vrcholné fázi reálného socialismu, kdy tato jediná povolená forma soukromničení byla zároveň jedinou možností úniku před vnuceným kolektivismem. Unikátnímu sociologickému jevu je věnována dokumentární esej Bernarda Šafaříka, volně navazující na úspěšný film Český fenomén: homo chatař. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (3)
Veškerá plus jsou za prostřihy na němou Babičku. ()
Věčné pachtění za snem, který podle slov protagonistů stejně nebude nikdy dokonalým. Čili chalupa není odpočinek, ale celoživotní dřina aneb v pátek posečete trávu, která do nedělního odjezdu vyroste téměř do původní délky. Na druhé straně obdivuji ty, kteří dokázali z ničeho vybudovat útulný domov pro sebe a své děti, často na pokraji psychických i fyzických sil. Pozitivem tohoto dokumentu jsou samozřejmě záběry z němé (a běžně nedostupné) Babičky. ()
No tak jsme chalupáři a chataři, tak už se s tím smiřme a bude nám líp. Alespoň se lidé dostanou trochu na vzduch a něco dělají a neválejí si jen šunky... i když tím náš fotbal a hokej dost trpí, protože všichni jedou o víkendu na daču. ()