Milovaní

Pro někoho možná silně dojemné drama o vztahu otce se synem po tragické autonehodě, pro mě však jen lehce nadprůměrné severské drama, neboť jsem z této oblasti viděl mnoho lepších děl. Po nešťastné události se otec i syn v podstatě do sebe uzavřou, přicházejí výčitky i sebeobviňování a nešťastný otec se dokonce pokusí o sebevraždu. Prarodiče se snaží chlapce před otcovými depresemi a jeho nezodpovědným chováním ochránit, ale on s opatrovnictvím svého syna nesouhlasí. Společně odjedou strávit léto na ostrov, kde mají venkovský domek. Jak se film blíží ke svému konci, oba hlavní aktéři si uvědomují, že život musí jít dál a konečně se na povrch dostávají jejich emoce, které v sobě po celou dobu dusily. Nikoliv špatný, ale zcela jistě ani uchvacující švédský snímek, který je především dobře zahraný, ale jinak ničím zvláštním také nevyniká. (6/10) (29.06.2009)

Jeden opuštěný dům, jeden opuštěný otec, jeden opuštěný syn. Melancholie. Oba hlavní představitelé unikají před svými problémy do okolní krajiny, cestu k sobě navzájem si ale kvůli výčitkám ve stylu: "Já můžu za to, že umřel/a," najít nedokáží. Oba tak hledají porozumění u podobně osamělých, byť v jednom případě vdaných, žen, které po jejich boku dokáží sedět, aniž by je litovali nebo se je snažili donutit o všem si promluvit. Velmi poklidný, dialogově poměrně skromný film kombinující severskou drsnost s meditativní poetikou. Očekávání byla sice lehce vyšší nebo snad spíše trochu odlišná, od počátku do konce nepřišel žádný moment, který by mě vykolejil, jenže ta melancholická, prazvláštně poklidná nálada, kterou ve mně zanechal, není také k zahození. A už jen za výborného Anastasia Soulise v roli sedmnáctiletého, zdravotně postiženého syna si Underbara älskade to nadprůměrné hodnocení zaslouží. (21.08.2010)

Zajimavy je uz samotny vyber tematu, kterym se malokdo zaobira. Podle meho nazoru jsou nektere veci podany uveritelne (i v pripade zminenych klise), ale naopak ke konci jinak komorni pribeh sklouzne k artisticnu a symbolice, takze jsa nepripraven, zacal jsem se v tom trochu ztracet. Horici lod bych napriklad cekal spise u Kim-Ki-Duka a ne v komornim pribehu o prozivani tragedie. A rusily me i jine zenske postavy a bitecka a nevernicka epizoda. To tam nemelo moc co delat... No a pointa a katarze mi nejak unikly. I kdyz mozna, ze dobre, ze tam nebyly.... (20.09.2008)

Silné drama o otci a synovi, kteří se společně snaží překonat ztrátu dvou nejbližších osob a zároveň k sobě nalézt cestu. Vzhledem k mým neutuchajícím sympatiím k Michaelu Nyqvistovi není tohle hodnocení asi úplně objektivní, nicméně filmu nemám moc co vytknout. Nádherné exteriéry švédské přírody, skvělé herecké výkony – kromě Nyqvista je to také zcela přirozená Moa Gammel, díky níž působí začínající vztah mezi dvěma mladými lidmi naprosto věrohodně. Co mi ale trochu pokazilo výsledný dojem a nakonec přimělo dát jenom čtyři hvězdy, byla trochu přebytečná Lasseho aférka s ženou kamaráda a dohadování se o tom „čí to vlastně byla chyba“. (03.05.2011)

Na první pohled zřejmě nic nenormálního. Divný překlad, oplzlý obal, ale v obsahu skutečně syrový příběh, který se po skandinávsku s nikým nesere a já čekám s napětím až do konce, jak se to všecko vyvrbí, i když ve skutečnosti počítám jenom s jedním koncem. V tom je také nejspíš problém tohoto filmu. Atmosféru by měl, nádhernou krajinu taky, ale končí vcelku obyčejně. Žádný šok, který bych očekával, i když se na to koukalo hodně dobře a skončilo to tak, jak jsem chtěl a jak to skončit muselo. Mohli z toho ale udělat úchylárnu, která by si pohrála s lidským životem a každou chvíli by něčím překvapovala. Nestalo se tak, ale sledoval jsem to se zaujetím stejně. Proto ty čtyři hvězdy. (19.01.2010)