Obsahy(1)
Statečnost i velká vynalézavost pracovníků Československé televize rozčilovala při invazi i Leonida Brežněva. Vzpomínky těch, kteří byli tenkrát u toho. Československá televize vykonala v týdnu po invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 výjimečnou službu společnosti. Díky nasazení a odvaze pracovníků neustále informovala uprostřed zmatku a chaosu své diváky. Televizní vysíláno mělo nepopíratelný význam, jelikož snahou zpřehledňovat situaci a zachovávat chladnou hlavu výrazně napomohlo tomu, aby se přítomnost vojsk cizích armád nezměnila v krveprolití. Pro velení okupantů však bylo stěžejním cílem jakékoliv vysílání na území Československa zastavit. Zajistit neustálé televizní vysílání v obklíčené Praze a navzdory hlídaným komunikacím po celé republice tak představovalo velmi obtížný úkol, který vyžadoval notnou dávku odvahy, drzosti, důvtipu a okamžité improvizace. Hlavní televizní budovy byly brzy obsazeny, a proto byli pracovníci televize nuceni se tajně přesouvat i s nezbytným technickým vybavením. Vysílalo se tak každou chvíli z jiného místa – jako provizorní studia posloužily vysílače i budova výzkumného ústavu. Okupantům se nepodařilo televizní pracovníky vypátrat a zastavit, nakonec tak vysílání dočasně skončilo až přijetím Moskevského protokolu československou vládou. Napínavé příběhy z dramatického týdne v dokumentárním pořadu z roku 1990 vyprávějí sami aktéři, z nichž mnozí museli v následujících letech Československou televizi opustit. Kamila Moučková, Otka Bednářová, Olga Čuříková, Vladimír Škutina či Jiří Kantůrek společně s dalšími redaktory a neuvěřitelně vynalézavými techniky patří mezi hrdiny těžkých časů, které pro ně netrvaly pouze jeden srpnový týden. V den, kdy si události tohoto těžkého období připomínáme, je nám ctí tímto pořadem jejich dobrodružné činy připomenout. (Česká televize)
(více)Recenze (7)
Dokonalá rekonstrukce pohnuté doby Ledna 1968 ve vzpomínkách současníků vznikala ve stále nesnadném období: v dohasínajícím SSSR se schylovalo - nakonec naštěstí s karikaturním vyzněním - k vnitroruské repríze srpna 1968. Ač - nebo právě proto - je to již dávno, je nutné připomenout jedno: v mnoha ohledech tu komunisté bojovali proti komunistům ať už v médiích, nebo na vnitrostranických fórech: tzv. druhé centrum (v dikci neblaze proslulého normalizačního aparátnického blábolu POUČENÍ) zorganizovalo s Dubčekovým schválením XIV. vysočanský sjezd a popularita KSČ a jejích vedoucích představitelů dubčekovského vedení v těch dnech kulminovala. Po ulicích českých, moravských i slezských měst se rozhazovaly členské přihlášky; podepsalo je podle pozdějších souhrnů 35-40 000 vesměs mladých lidí, studentů středo- i vysokoškolských. Podle věrohodných sociologických průzkumů by ve svobodných volbách v r. 1968 KSČ získala kolem 65-70% hlasů. I tato data vzrušené doby a jejich ozvěny také zachycuje střihový film, který lze charakterizovat - oprávněně - i tak, že nadšení tu poněkud upozadilo profesionalitu. Jistě: vždyť s dvacetiletým zpožděním se tu oživovaly vlastně stále živé události, zkalené ještě nezapomenutou normalizační lží. ()
Chválabohu za takové dokumenty, které snad nedají zapomenout na to, co se dělo v dobách, od nichž neuplynulo ještě ani několik desetiletí, přestože s ubíhajícím časem se takové události zdají čím dál vzdálenější a neuvěřitelnější. Bohužel stejně tak vzdálenou a neuvěřitelnou se jeví zde vylíčená solidarita, neústupnost, pracovitost, vstřícnost a spolehlivost, s jakou obyčejní lidé tehdy drželi při sobě, což vypadá z dnešního pohledu jako větší sfi-ci než celá okupace. Technická stránka dokumentu je dosti kostrbatá, nicméně i to má svou hodnotu, jsme tak svědky přechodu mezi ranně postsocialistickou "lidovou" dokumentární tvorbou a moderní uhlazenou a učesanou či vyumělkovaně efektní podobou současných (televizních) dokumentů. ()
Informační hodnota vysoká. Zpracování otřesné, v pravdě porevoluční rychlokvaška, která měla nahonem pojednat o tématu, které 20 let bylo tabu. Nezapomenutelný byl výrok myslím, že Vladimíra Škutiny, který když točil tank okupantů, všiml si za ním schovávajícího se Biľaka vracejícího se ze sovětského velvyslanectví. Komentoval to následovně. (Budu parafrázovat) : Stejně jako za časů Velké francouzské revoluce se hněv lidu obrací proti aristokracii. Který šlechtic se to tam skrývá? To bude asi pan de Biľak (DE BILak). ()
Poklona těm, co v roce 1968 informovali lid během sovětské okupace. Při sledování podobných dokumentů nechápu jak někdo i nyní ve 21. století po tomhle všem může komunistům stále odevzdávat hlas... Možná by neškodilo tyto události více připomínat i ve hlavním vysílacím čase a ne jen na čt2. ()
V poměrně krátkém čase se vyjádřilo opravdu mnoho lidí. Velmi citlivě sestřiháno. Je zajímavé si uvědomovat, kolik lidí z jedné branže bylo bezprostředně ohroženo, a zachovalo se statečně. ()
V tomto dokumentu nezazní ani nic tak překvapivého, jakož spíš otevřeného. Je tam ještě znát duch listopadu 89 a určitá stálá opatrnost některých lidí, ale přesto velmi zajímavé. ()