Šílenci z Manhattanu

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. ***** (07.06.2015) (méně) (více)

První série: Nějákou dobu to trvalo, ale MAD MENI mě nakonec dostali. Většinou tyhle kancelářské seriály rovnou zatracuji (mám s nimi jen špatné zkušenosti), ale tenhle si mě přece jen podržel a nakonec jsem si ho i oblíbil. Je zatraceně dobře napsaný a skvěle zahraný. January Jones je k nakousnutí a pro mě dosud neznámý Jon Hamm opravdu zazářil. Jeho Draper je hodně zajímavý a flashbacky do minulosti patří k vrcholům seriálu. Navíc se člověk něco přiučí o reklamě. A to není nikdy naškodu. Druhá série: Silnější, každým okamžikem. Jestli byl hlavním tahákem první řady Draperův příběh tak u té druhé se přidávají další postavy, které před tím prim nehrály. Bettyin příběh nabírá obrátky a v závěru je hodně působivý, stejně jako věci okolo Peggy. Na významu nabývá i postava Marylin Monroeovské Joan, která je prostě kouzelná. Vynikající je i komponování sktečných událostí a jejich vlivu na osazenstvo Sterling Cooper. Brilantní nápad. Třetí série: Mohla by klidně nést podtitul poločas rozpadu a to nemusí být vždy nutná věc. Pokud díl seriálu sledujete tak jako já až do konce titulků možná jste si všimli, že poslední co z dílu vidíme je nápis - AMC: Tady na příběhu záleží, a to je to nejdůležitější. Seriál, který se svým příběhem poráží jednoho konkurenta za druhým a nepotřebuje k tomu šokující zvraty a cliffhangery. Prostě poctivá práce. Tahle řada nejenže opět překonává obě předchozí, ale též uzavírá jednu kapitolu a to způsobem, který se dnes vidí jen málokdy. Herecky opět není co vytknout, z těch hostujících bych však vyzvedl Abigail Spencer jako paní učitelku mého srdce. Čtvrtá série: Změny udeřili na šílené reklamátory z New Yorku. A to nejen na záčátku sezńy, ale i na jejím konci. Poslední díl byl vážně hodně překvapivý, ale v téhle řadě nehraje prim. Čtyřka přinesla dvě epizody, které vystoupily tak výrazně, že zakryli všechno ostatní. Mluvím o díle, kde Don a Peggy dostávají prostor jenom pro sebe a je úžasnou ukázkou hereckých dovedností, dobrého, ba výborného psaní a kouzla, které v sobě mají právě a jenom MAD MENI. Druhá, o které se chci zmínit je ta až noirovsky pojatá, prokládaná úryvky Draperova denníku. Velice osvěžující náhled do mysli poslavy, která je proslulá tím, že svou mysl neotevírá. Trochu se bojím aby tím v páté řadě nezmizela ona aura, ale jestli někomu věřím, že svou práci zvládnou tak to jsou lidé od AMC. Pátá série: Po dlouhé pauze se MAD MANI vrátili v poměrně pomalém tempu a první dvojdíl byl "jen" dobrý. Gradace ale funguje na výbornou a čím víc se blížíme závěru, tím lepší to je. Všechny charaktery jsou ohýbány k větší temnotě a na Draperovi jsou vidět známky únavy. Spokojenost a štěstí je tu snad ještě pomíjivější než ve skutečném životě (to už je co říct). Snaha získat Jaguar, situace s Peggy a finále jsou jedny z vrcholů seriálu. Nemůžu se dočkat dalších dílů. Šestá série: Going Down? Většina z osazení SCDP měla letos dobrý rok na příběhy (jen Roger byl nezvykle v pozadí) a noví staří známí a fůze přinesla spoustu zajímavého. Přesto všechno je ale stále tahounem jen ta jediná hlavní postava. Za těch několik let, kterých už MAD MENI okupují můj život, by bylo nasnadě říct, že už není co vyprávět. Už o postavách víme vše. Nic nás nemůže překvapit. Přesto jsou to právě známé charaktery, které budí svými příběhy zájem a čas, který ubíhá mění je stejně jako nás. Péče, kterou jim scénáristé věnují, zvraty, které postupně budují a konce, které chytnou u srdce. Draper to v téhle řadě přehnal, nebyla to jeho chyba, snažil se začít nový život, ale to správné co měl chtít udělat bylo napravit ten předchozí. Lidé jsou křehcí, snadno rozrušitelní a on nad nimi (především v první sérii) čněl jako Bůh. Nechybující a věčný. Špatná rozhodnutí jej dohnala ve třetí řadě a ještě teď za ně platí. O to zajímavěji vypadá startovní bod poslední řady, která nás čeká za rok. Chce to opravdu koule nemyslíte? Přiznat, že vaše práce se zakládá na lži a je zbytečná, že pokud je produkt opravdu kvalitní... prodá se sám. Poslední série se nese ve znamení jakéhosi melancholického opouštění, i když zpočátku velmi nenápadně. O všechny postavy je náležitě postaráno a finále je silné, však přesto stále příjemně civilní a realistické. Trávil jsem s těmi lidmi svůj čas strašně rád a budou mi chybět. Loučím se s úsměvem. Brzy se znovu uvidíme u první řady. (04.11.2009) (méně) (více)