Šílenci z Manhattanu

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. ***** (07.06.2015) (méně) (více)

Stylový seriál, který v sobě skrývá víc, než se může na první pohled zdát. Parádně vykreslená atmosféra šedesátek, mužského světa reklamního průmyslu, v němž ženám byla určena jasná role, a v neposlední řadě brilantní scénář (a dialogy), dělají z Mad Men úžasnou seriálovou podívanou. 1. SÉRIE mě do tohoto zajímavého světa vtáhla celkem rychle a s každým přibývajícím dílem si mě charismatický Don Draper (v podání famózního Jona Hamma) i všichni kolem něj podmaňovali více a více. Postupné odkrývání temných tajemství životů jednotlivých aktérů mě pokaždé překvapí a uchvátí zároveň. Navíc nic nám tu není servírováno polopaticky, na diváka, který nemá náladu při seriálu myslet a není schopen si všímat méně či více skrytých náznaků, tvůrci zvysoka kašlou. A tak to má být. (90 %) /Nejoblíbenější epizoda: 1x12 - Nixon vs. Kennedy --- Nejoblíbenější scéna: 1x13 - Předváděčka reklamy na Carousel/ --- Během sledování 2. SÉRIE se mě zmocňuje neovladatelné nutkání přidat seriálu i tu pátou hvězdičku (což jsem také udělala), protože pomalý ale fascinující vývoj postav (a jejich další tajemství vyplouvající na povrch) je stále zajímavější. Od začátku druhé série se navíc plně rozvíjí vztah mezi Donem a Peggy, což je skvěle vykreslený vztah mentor - žák. (100 %) /Nejoblíbenější epizoda: 2x12 - The Mountain King/ --- 3. SÉRIE pokračuje v kvalitách sérií předchozích. Co se vývoje postav týká, je tu stále lehký posun a čím dál víc oceňuji propojování skutečných událostí té doby (např. smrt Kennedyho) s osudy hlavních protagonistů a dopad těchto událostí na jejich životy. Něco takového se zkrátka v seriálu hned tak nevidí. A finále třetí sezóny ukázalo, že lze dokonale oživit seriál nějakou zásadní změnou právě včas, aby nabral nové grády. (100 %) /Nejoblíbenější epizoda: 3x12 - The Grown-Ups --- Nejoblíbenější scéna: 3x13 - Don vs Betty v ložnici/ --- 4. SÉRIE Chvilku mi trvalo si zvyknout na tu zlomovou změnu, ale pak už jsem byla zpátky v mém oblíbeném světě, sice trochu jiném, ale stále stejně přitažlivém. Ale ono to tak nějak muselo být. Je hezké vidět vyvíjet se hrdiny i dobu, v níž žijí, a s nimi i celý seriál. Chci další řadu! (100 %) /Nejoblíbenější epizoda: 4x7 - The Suitcase/ --- Nejoblíbenější scéna: 4x13 - Don oznamuje Peggy zasnoubení/ --- Mimochodem má závislost na seriálu stále stoupá, už jej sjíždím znova, takže se tím dostal i do mé seriálové topky. A nebojím se napsat, že jde o jeden z nejlepších seriálů všech dob. :) --- 5. SÉRIE je nejdepresivnější a nejtemnější řada celých Mad Men. Dochází tu k celkem zásadním změnám ve vývoji postav a Matthew Weiner opět dokazuje, jakým je geniálním tvůrcem. Celé to do sebe krásně zapadá a vidět v závěrečném dílu tolik odkazů na první sérii je vskutku úžasné. Mad Men jsou skutečně promyšlená podívaná do nejmenšího detailu. (100 %) --- 6. SÉRIE Když jsem pátou sérii označila za nejdepresivnější řadu celých Mad Men, netušila jsem, co pro nás génius Matthew Weiner přichystal na další sezónu. I když už úvodní scéna prvního dílu, v níž čte Don Draper na slunné havajské pláži Danteho Peklo, mnohé naznačila. Sledovat postupnou psychickou devastaci ústřední postavy, se kterou jsou úzce spjaty osudy všech dalších aktérů, bylo většinu času bolestivé. Stejně jako sledovat bouřlivé politické a společenské změny v revolučním roce 1968, které dokonalým způsobem orámovaly životní strasti našich hrdinů. Šestá řada se nese v na první pohled celkem klidném tempu, ale přesto tu dochází k mnoha zásadním změnám, kterých si pozorný divák může všímat napříč celou sezonou. Weiner se tentokrát ještě více zaměřil na psychologii postav, na to, jak každé rozhodnutí jednotlivce může ovlivnit spoustu dalších lidí a bravurně ukázal, jak si lidé dokáží vzájemně a nenapravitelně ničit životy, ať už kvůli chybným rozhodnutím či z čiré sobeckosti a hlouposti. A hořkosladký konec 6. řady napověděl mnohé o tom, jakým směrem se bude příští rok ubírat poslední sedmá série. (100 %) První polovina poslední 7. SÉRIE je za námi a vypadá to na úžasné zakončení, jak se na Weinera sluší a patří. Sice zamrzí ta roční přestávka před finále, na druhou stranu to loučení bude natolik bolestné, že jsem za ten rok navrch s Mad Meny nakonec ráda... Závěrečné díly dokonale uzavřely tohle do detailu propracované dílo. A jeho úplný konec? Takhle mě naposledy emocionálně vyždímalo finále Six Feet Under. Bravo a sbohem. (100 %) --- Nejoblíbenější postavy: Don Draper (Jon Hamm)... jak jinak. ;-), Peggy Olson (Elisabeth Moss) (28.12.2010) (méně) (více)