Reklama

Reklama

VOD (1)

Blízká budoucnost přináší nové zdroje zábavy. Lidé z celé zeměkoule se na síti věnují simulačním hrám, v nichž se v naprosté anonymitě projevují jejich nejskrytější touhy a fantazie. Revoluční hra SPOLEČNOST účastníkům dovoluje kontrolovat a manipulovat se skutečnými lidskými tvory skrz nanobuněčnou technologii. Oslnivá, pulzující a návyková hra se světem šíří jako epidemie a stává se drogou číslo jedna pro milióny lidí. To vše díky samotářskému géniovi Kenu Castlovi (Michael C. Hall), vizionářskému zakladateli K-SOFT, nejvlivnějšího technologického konglomerátu na světě. Pokud nás SPOLEČNOST nechá žít život skrz jiné, VRAZI nás nechají skrz jiné zemřít. Souboj na smrt, v němž bohatí hráči ovládají mozky odsouzených, začíná a miliardy lidí na celém světě si naladí tento krvelačný souboj, v němž se tvoří, prodávají a likvidují superhvězdy. Kable (Gerard Butler), hráč číslo jedna, má před sebou poslední zápas, který rozhodne o jeho svobodě, rodině a budoucnosti... Scénář a režii má na svědomí dvojice Mark Neveldine a Brian Taylor, jenž na sebe upozornila před třemi lety hyperakčním snímkem Zastav a nepřežiješ. Divokou kinetiku přenášejí také do svého nejnovějšího projektu Gamer. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (853)

Dever 

všechny recenze uživatele

Soundtrack Geoff Zanelli a Robb Williamson: 1. Sweet Dreams (Are Made of This) - Marilyn Manson ,2. The Bad Touch - Bloodhound Gang ,3. Deathmatch ,4. Society ,5. Slayers ,6. Kable's New Ride ,7. The Prison Yard ,8. Upgrades ,9. Target Practice ,10. Gina Parker Smith ,11. Simon's House ,12. Turn Me Loose ,13. You Have To Escape ,14. Kable Is Gone ,15. Dress Up Doll ,16. Humanz ,17. The Thorax Bar ,18. Kable Rescues Angie ,19. Blood Ball ,20. The Interrogating Simon ,21. Kable Vs. Castle ,22. I Think It, You Do It ,23. I've Got You Under My Skin/Big Bad John/Night and Day - Sammy Davis, Jr., ()

darkrobyk 

všechny recenze uživatele

Zpočátku jsem uvažoval o jedné *, konec vše trochu vylepšil. Z děsivého mixu se nakonec vyklubal obehraný příběh, který se vcelku dá. Ovšem některé sekvence mají tak prasácký střih, že bych autory posadil před monitor a pouštěl jim je do rána. A to se v bonusech ještě chlubí, jak že jim RED kamera hezky posloužila... Alespoň že krev moc počítačově nevypadá, skoro bych řekl, že bude možná pravá... ()

Reklama

Botič 

všechny recenze uživatele

Ve své podstatě velice experimentální film, který není ani špatným ani vynikajícím. Rozkládá se přesně někdy uprostřed a na každém divákovi záleží kam se přikloní. Já raději zůstávám neutrální, protože z určitých sekvencí jsem byl nadšený, už úvodní nabušený start je jak splnění dětského snu, avšak na rovinu není to nic pro epileptiky. To co kazí výsledný dojem je celková rozkolísanost, mnohdy nepřehlednost a klipové sekvence z nichž upřímně nenávidím tu na skladbu The Bad Touch. ()

JFL 

všechny recenze uživatele

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Zajímá-li někoho, jaká je souvislost mezi Gamerem, CinemaScopem, tridentským koncilem a Rotundou sv. Martina na Vyšehradě a co dalšího filmoví historici přehlédli nebo zatajili, nechť pokračuje ve čtení. ____ Oficiálně byl film vynalezen v průběhu 90. let 19. století. Vznikl jako následek průmyslové revoluce, stejně jako telefon, nebo automobil. Ve skutečnosti je film poměrně složité médium, a než mohl být vynalezen, muselo se sejít několik technologických náležitostí. Nepřekvapuje proto, že jeho kořeny sahají až do románského umění, čemuž nasvědčuje úzká spojitost mezi rotundou a zootropem. Zootrop je de facto desetkráte zmenšená rotunda. Oboje disponuje kruhovým půdorysem, oboje má tvar rotačního válce, oboje nějakým způsobem působí na návštěvníka. Rozdíl je v tom, že rotundu obdivuje divák zevnitř, kdežto zootrop zvenku. Prostor kina, ovládající a paralyzující užaslé publikum v sálu odděleném jednoznačně od okolního světa, má blíže k rotundě než k zootropu. Vedle zootropů, kinetoskopů a jiných optických hraček narušovalo ideu uzavřených kinosálů dvojí: fenomén kinematografických přestavení pod širým nebem (film nacházel své místo už na začátku svojí existence také v prostorách často improvizovaných a náhodných, na náměstích, trzích, v zahradách, na dvorech, v sadech) a trpké pravdy, jež otřásly sebevědomím a jistotami moderního člověka. Einstein a Freud představovali pro počátek 20. století stejné poselství – svět není takový, jaký se zdá. Najednou se nedá zcela věřit smyslům. Následkem tohoto jsme vnímali svět chvíli jako karneval libovůle, kde neplatí žádná pravidla, a chvíli jako vězeňský dvorek, na kterém chodíme v pruhovaných šatech stále dokola. Proto bylo třeba navrátit lidstvo tam, odkud se zásluhou rozpadu starého světa vymklo – z vně dovnitř, ze zootrpu zpět do rotundy. Snaha obestřít diváka a nenechat ho vystoupit ven ke svobodě dosáhla svého extrému v baroku. Odpovědí na tehdejší protestanské reformy se stal tzv. tridentský koncil, který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická církev se v žádném případě nehodlá smířit s odklonem některých zemí od duchovní závislosti a poslušnosti papeži. Podobně se nechtěli smířit hollywoodští producenti s úpadkem studiového systému a hledali způsob, jak vylákat diváky z jejich obývacích pokojů do kin. Velkou část zájmu na sebe strhlo televizní vysílání, které výrazně proměnilo – často k horšímu – chování diváků. Rozložilo vlastně celý systém. Na jedné straně posílilo a banalizovalo ireálno a fikci, jež jsou podstatou každého filmu, a přesunulo značnou dávku cynismu na informace jako takové; na druhé straně vyvolalo nové zvyky, jako je například „zapping“ (přepínání kanálů), nebo doprovodné komentáře, které desakralizují celý pořad. Stačí porovnat, jak milovník filmu sleduje svůj oblíbený snímek na videokazetě a nechce při tom být ničím rušen, a podobnou situaci v početné rodině, kde se nikdo pořádně nesoustředí. Výsledek bývá často konsternující. Ať už máme na mysli technicolor, Cineramu, CinemaScope nebo stereoskopické 3D-filmy, principiálně šlo o to nahnat diváky zpět tam, odkud utekli – do kin. Katolická církev jednala stejně promyšleně a cílevědomě jako producenti v 50. letech – v první řadě byla obnovena inkvizice (MPPEAA - pomáhala exportu filmům, propagujícím americké věrozvěstství, na mezinárodních trzích), byl založen jezuitský řád (film studies - jejichž začátek spadá do 50. let), opětovně se obnovovaly kulty světců (hollywoodský star systém) a s tím souviselo také zakládání četních poutních míst (artkina a autokina). V neposlední řadě šlo baroku i kinematografii o to ohromovat, fascinovat a působit na smyslovou stránku vnímání. Člověk je v takovém chápání záležitostí pomíjivou, nicotnou a pasivní - film obohacený o širokoúhlý formát poskytuje divákovi více informací, čímž jej nutí zvyšovat koncentraci na úkor představivosti a situuje jej do role pasivního pozorovatele. K nadpozemským a nadpřirozeným silám a hodnotám se podobně obracejí mystická díla z doby barokní. Stejně jako v Kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí se i prožitek ve slavném Haydenově planetáriu odehrává uvnitř kupole, kde je iluzionisticky konstruována „virtuální“ realita. Divák, který je po dobu představení doslova pohřben v izolované rotundě planetária, jež je v mnoha ohledech zrakovým klamem par excellence, je na tom podobně jako v kině; ačkoliv na rozdíl od filmu, kdy se díváme přímo před sebe, vyžaduje planetárium pohled vzhůru, do „báně nebeské.“ Pohroužení se do vesmírného divadla planetária i pohyblivých obrázků ve filmovém paláci je srovnatelné. Již architektonický rámec budov má sklon k potvrzování důstojnosti, která byla vlastní vyšším uměleckým institutům. Má v oblibě vznešené a sakrální, jako by výtvorům dávalo věčné trvání; ještě krok dál a rozsvítí se svěcené svíčky. Na sklonku 20. století dochází pak k tomu, čemu říkám „zánik kognitivistických teorií a zúžení dispozitivu do singulárního bodu zapříčiněné ukončenou dialektikou recipienta s ekranem“ – zbaveno akademického slovního smogu to znamená neustálé zkracování vzdálenosti mezi divákem a plátnem, k němuž dochází buďto přibližováním se diváka k obrazovce, nebo obrazovky k divákovi. Stručně řečeno se buďto přibližuje divák k obrazu, jak to známe ze sledování filmů na osobním počítači, které stojí v opozici vůči sledování v rušivém prostředí televize, anebo vystupuje stereoskopický obraz ven k divákovi. Teprve syntéza obojího a definitivní zkrácení vzdálenosti na nulu povede k nástupu virtuální reality a setření skutečnosti kolem. Virtuální realita vzniká tehdy, zanikne-li rám kolem obrazu. CinemaScope provedl obdobný ideologický manévr, neboť usiloval zahltit divákovi celý úhel vidění a tím se ho zmocnit. Šlo mi tu nicméně hlavně o to podat revizi dějin kinematografie prizmatem zkušenosti se staršími i novějšími elektronickými médii jako televize, video, počítače a internet a ukázat kinematografii jako pouze dílčí epizodu či mezihru v delších dějinách kultury. Pobývání diváka „uvnitř“ v době románské a barokní, následné osvobození se na pozadí exploze moderního umění na počátku 20. století a opětovný návrat do filmových paláců, panorámat a planetárií v 50. letech 20. století a nejznatelněji v soudobém kvasu simulaker a videoherních flicků jako Crank 2 nebo Gamer prostě a jednoduše ukazuje, že kinematografie je součástí jak mnohem širšího kontextu politických a kulturních praktik, tak vzájemného vztahu s jinými uměleckými a kulturními formami, médii, institucemi, diskursy a oblastmi životní praxe. První veřejné projekce filmů bratří Lumierů v Paříži odstartovaly něco, co bylo ve skutečnosti dávno odstartované – prehistorii táhnoucí se stovky let před rok 1895. () (méně) (více)

Galerie (35)

Zajímavosti (8)

  • Natáčalo sa prevažne v Albuquerque, v Novom Mexiku. (Greenpeacak)
  • Scéna, kde Kable (Gerard Butler) nabírá před zápasem do ruky písek, je odkazem na film Gladiátor (2000), kde hlavní postava Maximus Decimus Meridius (Russell Crowe) také před důležitými zápasy nabrala půdu či písek a mnula si ji o ruce. Filmy mimo jiné spojuje i pointa, že pokud válečník vyhraje dostatek zápasů získá svobodu a stejně tak boj proti nerovnému soupeři, který určuje pravidla. Stejně tak nelze přehlédnout i stejnou podobu obou hlavních herců, kteří spolu bývali minimálně v minulosti velice často zaměňováni. (LucasAbelle)

Související novinky

Neveldine/Taylor – přesun do televize

Neveldine/Taylor – přesun do televize

03.11.2009

Aneb „from Heroes to Zeroes“. To, koneckonců, vystihuje i jejich krátkou kariéru. Scenáristicko-režijní duo zaujalo prvním Zastav a nepřežiješ. Dvojka už diváky tak nenadchla a Gamera mnozí považují… (více)

Reklama

Reklama