Gamer

Čistý adrenalin vstříknutý do žil, i tak by se dal popsat můj filmový zážitek ze soboty 26.12., který jsem měl u tohoto silně podhodnoceného snímku s Gerardem Butlerem v hlavní roli. Jestliže si ode mne i další akční výplach letošního léta - G. I. Joe - vykoledoval pět hvězdiček, pak tomuto zábavnému špektáklu rozhodně nebudu křivdit. Občas na filmu není důležité, jak je chytrý, ale jestli nenudí a splní svůj hlavní účel, za kterým vznikl. V jakém duchu se pravděpodobně "střihově nejmodernější" film roku 2009 ponese, naznačí už úvodní pětiminutová akce. Záběry jako z hraní 3rd person akční hry hry na PC, spousta krve, ustřelených končetin a odlétávajích nábojnic. Je to ku*evsky rychlé! A naštěstí Gamer ze svého tempa po celých 95 minut nijak výrazně nesleví, plus k tomu všemu servíruje sice notně bláznivý, nikoli však totálně šílený nebo tupý "příběh". Tohle je budoucnost god damned! Dále... přítomnost Michaela C. Halla mne mohla jen potěšit, a ostatní herci hrají tak rozkošně béčkově, že jsem jim kradl monology z úst. Vzpoměl jsem si i na další biják minulého roku, skvělé Death Race. No prostě... akce nikdy nebyla tak záživná; připadal jsem si, jako by mi kamarád na počítači ukazoval celý Mirrors Edge. Chcaní do nádrže auta rulez. (28.12.2009)

Tak předně, Gamer mě zaujal svým trailerem ještě předtím, než šel do kin, ale zdejší nízké hodnocení mě natolik odradilo, že jsem se na něj odvážil podívat až teď (podle toho také vypadalo moje nízké očekávání). Chyba lávky! Netvrdím, že je Gamer dokonalý snímek, chyb má spoustu, a kdyby se mně v něm chtělo babrat, najdu jich pravděpodobně ještě víc (nejvíc mě asi, v negativním slova smyslu, dostala scéna s napouštěním nádrže). Ale v tomto případě se mi podařilo u akčního filmu čistě jenom BAVIT a nemuset přemýšlet nad tím, jak je tupý. Na rozdíl od zdejších převážně znechucených komentářů jsem neměl nejmenší problém s kamerou a střihem, poštěstilo se mi stíhat všechno (tak to ale mám obecně, asi jsou ostatní pomalejší…). Samotná akce se mi líbila. Jinak co se týče hlavního hrdiny, bezmezně jsem mu fandil, ale samozřejmě mi neušlo těch několik „nenápadných“ podobností s Gladiátorem (někdo to možná označí za čistou vykrádačku, mně to až tak nevadilo). Co se týče záporáka, pokaždé když byl na scéně, zalila mě spokojenost. Přestože ho tu někteří kritizují, Michael C. Hall si se svým krásně slizkým zlosynem opravdu vyhrál a byl kladnému hrdinovi více než důstojným soupeřem (a taky měl smysl pro styl, např. „hudební a taneční“ scéna byla fakt super). Co se týče myšlenky filmu (ano, nepřepsal jsem se, dokonce i něco takového Gamer obsahuje), nepřišla mi špatná, ostatně lidstvo stále hledá více a více podnětnější způsoby zábavy; sex a násilí, v tomto případě prezentované 2 „virtuálními“ světy, mi nepřišly až tak moc uhozené. A potěší i hudba, ať už Manson, Bloodhound Gang či notně (ale vtipně) upravený Sinatra. Možná dost nadhodnocuju, ale s čistým svědomím (a silně subjektivně) hodnotím 4* a asi se na něco od této režisérské dvojice v budoucnu ještě podívám. (17.05.2013)

Ano, takhle si představuji akční nářezovou jízdu, která se nebojí ukázat krev střkající do všech světových stran, celých 90 minut nepoleví a nenudí. Obzvlášť ve srovnání se zívačkou Zastav a nepřežiješ je Gamer téměř mistrovské dílo. Tři a půl hvězdy - jedna patří Butlerovi, druhá Michaelu C. Hallovi, třetí perfektně (ačkoliv střihačem byl zřejmě ďábel sám) zrežírovaným bitvám pojatým v přesném videoherním stylu... Půl hvězdičky za to, že se tvůrci pokusili do filmu vtěsnat i jakési kritizování společnosti. P.S. Závěrečné "taneční číslo" se fakt musí vidět. (24.04.2010)

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)

Sick shit. Z tak "cool & hot" jednotlivostí smontovat tak odzívaný celek, to už je pořádné zoufalství. Monotónní sypání solidních nápadů a sekundových vizuálních laskominek, z nichž snad ANI JEDNA není pořádně prodána, posílá Neveldinea s Taylorem definitivně do pekel. Tady nepomůžou ani nadintepretace týkající se otisku videoherní kultury na plátno, žádné úvahy o anarchii nebo punku, protože výsledek je pouze ubíjející smrští nesmyslů v bujaře nasekaném videoklipovém podání, které absolutně nechápe pojmy jako gradace nebo rytmus. Navíc podezřívám oba pány, že jejich nová smršť "koziček, prdelek a vylizovaček" (kolik jich už sakra bylo v těch třech filmech? tisíc?) už smrdí nějakýmj pubertálním sexuálním traumatem, než aby nahrávala bezuzdné sociální reflexi a tematizaci rozkladu, hnusu a odosobnění člověka v éře, kdy hry, síť a všudypřítomné sexuální obsahy bortí intimní sféru. Marnost. A to radši neřeším, v jaké WTF se Gamer zvrhne v posledních deseti minutách nebo jak se ve filmu bootuje do mozků a přiřazují se k nim IP adresy, čistí se spywarem a chrání se firewally... Propadák. (10.09.2009)