Reklama

Reklama

VOD (1)

Blízká budoucnost přináší nové zdroje zábavy. Lidé z celé zeměkoule se na síti věnují simulačním hrám, v nichž se v naprosté anonymitě projevují jejich nejskrytější touhy a fantazie. Revoluční hra SPOLEČNOST účastníkům dovoluje kontrolovat a manipulovat se skutečnými lidskými tvory skrz nanobuněčnou technologii. Oslnivá, pulzující a návyková hra se světem šíří jako epidemie a stává se drogou číslo jedna pro milióny lidí. To vše díky samotářskému géniovi Kenu Castlovi (Michael C. Hall), vizionářskému zakladateli K-SOFT, nejvlivnějšího technologického konglomerátu na světě. Pokud nás SPOLEČNOST nechá žít život skrz jiné, VRAZI nás nechají skrz jiné zemřít. Souboj na smrt, v němž bohatí hráči ovládají mozky odsouzených, začíná a miliardy lidí na celém světě si naladí tento krvelačný souboj, v němž se tvoří, prodávají a likvidují superhvězdy. Kable (Gerard Butler), hráč číslo jedna, má před sebou poslední zápas, který rozhodne o jeho svobodě, rodině a budoucnosti... Scénář a režii má na svědomí dvojice Mark Neveldine a Brian Taylor, jenž na sebe upozornila před třemi lety hyperakčním snímkem Zastav a nepřežiješ. Divokou kinetiku přenášejí také do svého nejnovějšího projektu Gamer. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (853)

Phobia 

všechny recenze uživatele

Dexter versus 300 v jednom! Tvůrci předkládají zběsilou, nelítostnou akci a zároveň pokrytecky významně pokašlávají nad morálkou civilizované společnosti, hlavně té zkažené mládeže, co v jednom kuse paří Sim´s, místo aby žila vlastní životy a co je horší, prolévá množství virtuální krve! No jak k tomu ti chudáci avataři přijdou, že se musí věčně vzájemně kosit?! Trochu z toho koukal "Running Man", trochu "Náhradníci", trochu "Tron" a vlastně nešlo o nic víc, než ukázat množství ničím originálních akčních sekvencí. Jestli jste "Gamera" ještě neviděli, radši si nainstalujte "Unreal Tournament" nebo podobnou řežbu - pobavíte se déle, intenzivněji a interaktivněji. Na jedno zkouknutí snesitelný průměr, ovšem chopit se scénáře, režie a choreografie soubojů někdo schopnější, mohlo se to prostřílet podstatně výš. 54% ()

Slasher 

všechny recenze uživatele

Že by se tvůrcům CRANKů podařilo natočit něco normálnějšího? - Ani náhodou, GAMER je snad ještě větší šílenost a výplach. Epilepticky podaná vize budoucnosti, kdy prošel herní průmysl zásadní změnou. Herními charaktery jsou teď skuteční odsouzenci na smrt, feťáci a další lůza, díky technologii, která umožňuje dálkově ovládat buňky v mozku. To vše dílem maniaka. Výsledek je pro hráče a diváky dobrá zábava, pro ovládané (včetně diváka) pěknej hnus. Bylo to celkem psycho, a sledovat to v kině s většinou netušících lidí, o to lepší. Jsem rád, že jsem nedal na dost negativní ohlasy (který mimochodem chápu) a zašel na to co nejdřív. Takový zážitek se hnedtak nezopakuje. Oproti CRANKu tady chybí taková ta aura lehkosti a nevázaný zábavy, není to tak kompaktní (tempo bohužel nevydrží až do konce), ale míra šoku, možnýho znechucení, otrávení a označení za úplnou sračku je ještě vyšší. Abych nezapomněl, do filmu jsou parádně zasazený dva klasický songy - Mansonova verze "Sweet Dreams" a "The Bad Touch" od Bloodhound Gangu. No... víc se rozepisovat nebudu. Líbilo se mi to. Neveldine & Taylor - teď pro mě ještě umocněnější králové akčního extrému. I když tohle je možná zároveň i hřebík do jejich rakve. ()

Reklama

Cervenak 

všechny recenze uživatele

Tak, stačilo. Crank 2 som zhltol aj s navijákom, Gamer už je bohužiaľ nepozerateľný videoklipový bordel bez gradácie či napätia, ktorý navyše nemá nadhľad a v tej "myšlienkovej rovine" len vŕši jedno klišé na druhé. Zopár nápadov v akčných scénach fajn, zvyšok zbytočnosť. Chlapci potrebujú spomaliť a ukľudniť hormóny. ()

Davies182 

všechny recenze uživatele

Čistý adrenalin vstříknutý do žil, i tak by se dal popsat můj filmový zážitek ze soboty 26.12., který jsem měl u tohoto silně podhodnoceného snímku s Gerardem Butlerem v hlavní roli. Jestliže si ode mne i další akční výplach letošního léta - G. I. Joe - vykoledoval pět hvězdiček, pak tomuto zábavnému špektáklu rozhodně nebudu křivdit. Občas na filmu není důležité, jak je chytrý, ale jestli nenudí a splní svůj hlavní účel, za kterým vznikl. V jakém duchu se pravděpodobně "střihově nejmodernější" film roku 2009 ponese, naznačí už úvodní pětiminutová akce. Záběry jako z hraní 3rd person akční hry hry na PC, spousta krve, ustřelených končetin a odlétávajích nábojnic. Je to ku*evsky rychlé! A naštěstí Gamer ze svého tempa po celých 95 minut nijak výrazně nesleví, plus k tomu všemu servíruje sice notně bláznivý, nikoli však totálně šílený nebo tupý "příběh". Tohle je budoucnost god damned! Dále... přítomnost Michaela C. Halla mne mohla jen potěšit, a ostatní herci hrají tak rozkošně béčkově, že jsem jim kradl monology z úst. Vzpoměl jsem si i na další biják minulého roku, skvělé Death Race. No prostě... akce nikdy nebyla tak záživná; připadal jsem si, jako by mi kamarád na počítači ukazoval celý Mirrors Edge. Chcaní do nádrže auta rulez. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Zajímá-li někoho, jaká je souvislost mezi Gamerem, CinemaScopem, tridentským koncilem a Rotundou sv. Martina na Vyšehradě a co dalšího filmoví historici přehlédli nebo zatajili, nechť pokračuje ve čtení. ____ Oficiálně byl film vynalezen v průběhu 90. let 19. století. Vznikl jako následek průmyslové revoluce, stejně jako telefon, nebo automobil. Ve skutečnosti je film poměrně složité médium, a než mohl být vynalezen, muselo se sejít několik technologických náležitostí. Nepřekvapuje proto, že jeho kořeny sahají až do románského umění, čemuž nasvědčuje úzká spojitost mezi rotundou a zootropem. Zootrop je de facto desetkráte zmenšená rotunda. Oboje disponuje kruhovým půdorysem, oboje má tvar rotačního válce, oboje nějakým způsobem působí na návštěvníka. Rozdíl je v tom, že rotundu obdivuje divák zevnitř, kdežto zootrop zvenku. Prostor kina, ovládající a paralyzující užaslé publikum v sálu odděleném jednoznačně od okolního světa, má blíže k rotundě než k zootropu. Vedle zootropů, kinetoskopů a jiných optických hraček narušovalo ideu uzavřených kinosálů dvojí: fenomén kinematografických přestavení pod širým nebem (film nacházel své místo už na začátku svojí existence také v prostorách často improvizovaných a náhodných, na náměstích, trzích, v zahradách, na dvorech, v sadech) a trpké pravdy, jež otřásly sebevědomím a jistotami moderního člověka. Einstein a Freud představovali pro počátek 20. století stejné poselství – svět není takový, jaký se zdá. Najednou se nedá zcela věřit smyslům. Následkem tohoto jsme vnímali svět chvíli jako karneval libovůle, kde neplatí žádná pravidla, a chvíli jako vězeňský dvorek, na kterém chodíme v pruhovaných šatech stále dokola. Proto bylo třeba navrátit lidstvo tam, odkud se zásluhou rozpadu starého světa vymklo – z vně dovnitř, ze zootrpu zpět do rotundy. Snaha obestřít diváka a nenechat ho vystoupit ven ke svobodě dosáhla svého extrému v baroku. Odpovědí na tehdejší protestanské reformy se stal tzv. tridentský koncil, který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická církev se v žádném případě nehodlá smířit s odklonem některých zemí od duchovní závislosti a poslušnosti papeži. Podobně se nechtěli smířit hollywoodští producenti s úpadkem studiového systému a hledali způsob, jak vylákat diváky z jejich obývacích pokojů do kin. Velkou část zájmu na sebe strhlo televizní vysílání, které výrazně proměnilo – často k horšímu – chování diváků. Rozložilo vlastně celý systém. Na jedné straně posílilo a banalizovalo ireálno a fikci, jež jsou podstatou každého filmu, a přesunulo značnou dávku cynismu na informace jako takové; na druhé straně vyvolalo nové zvyky, jako je například „zapping“ (přepínání kanálů), nebo doprovodné komentáře, které desakralizují celý pořad. Stačí porovnat, jak milovník filmu sleduje svůj oblíbený snímek na videokazetě a nechce při tom být ničím rušen, a podobnou situaci v početné rodině, kde se nikdo pořádně nesoustředí. Výsledek bývá často konsternující. Ať už máme na mysli technicolor, Cineramu, CinemaScope nebo stereoskopické 3D-filmy, principiálně šlo o to nahnat diváky zpět tam, odkud utekli – do kin. Katolická církev jednala stejně promyšleně a cílevědomě jako producenti v 50. letech – v první řadě byla obnovena inkvizice (MPPEAA - pomáhala exportu filmům, propagujícím americké věrozvěstství, na mezinárodních trzích), byl založen jezuitský řád (film studies - jejichž začátek spadá do 50. let), opětovně se obnovovaly kulty světců (hollywoodský star systém) a s tím souviselo také zakládání četních poutních míst (artkina a autokina). V neposlední řadě šlo baroku i kinematografii o to ohromovat, fascinovat a působit na smyslovou stránku vnímání. Člověk je v takovém chápání záležitostí pomíjivou, nicotnou a pasivní - film obohacený o širokoúhlý formát poskytuje divákovi více informací, čímž jej nutí zvyšovat koncentraci na úkor představivosti a situuje jej do role pasivního pozorovatele. K nadpozemským a nadpřirozeným silám a hodnotám se podobně obracejí mystická díla z doby barokní. Stejně jako v Kostele svatého Mikuláše na Malostranském náměstí se i prožitek ve slavném Haydenově planetáriu odehrává uvnitř kupole, kde je iluzionisticky konstruována „virtuální“ realita. Divák, který je po dobu představení doslova pohřben v izolované rotundě planetária, jež je v mnoha ohledech zrakovým klamem par excellence, je na tom podobně jako v kině; ačkoliv na rozdíl od filmu, kdy se díváme přímo před sebe, vyžaduje planetárium pohled vzhůru, do „báně nebeské.“ Pohroužení se do vesmírného divadla planetária i pohyblivých obrázků ve filmovém paláci je srovnatelné. Již architektonický rámec budov má sklon k potvrzování důstojnosti, která byla vlastní vyšším uměleckým institutům. Má v oblibě vznešené a sakrální, jako by výtvorům dávalo věčné trvání; ještě krok dál a rozsvítí se svěcené svíčky. Na sklonku 20. století dochází pak k tomu, čemu říkám „zánik kognitivistických teorií a zúžení dispozitivu do singulárního bodu zapříčiněné ukončenou dialektikou recipienta s ekranem“ – zbaveno akademického slovního smogu to znamená neustálé zkracování vzdálenosti mezi divákem a plátnem, k němuž dochází buďto přibližováním se diváka k obrazovce, nebo obrazovky k divákovi. Stručně řečeno se buďto přibližuje divák k obrazu, jak to známe ze sledování filmů na osobním počítači, které stojí v opozici vůči sledování v rušivém prostředí televize, anebo vystupuje stereoskopický obraz ven k divákovi. Teprve syntéza obojího a definitivní zkrácení vzdálenosti na nulu povede k nástupu virtuální reality a setření skutečnosti kolem. Virtuální realita vzniká tehdy, zanikne-li rám kolem obrazu. CinemaScope provedl obdobný ideologický manévr, neboť usiloval zahltit divákovi celý úhel vidění a tím se ho zmocnit. Šlo mi tu nicméně hlavně o to podat revizi dějin kinematografie prizmatem zkušenosti se staršími i novějšími elektronickými médii jako televize, video, počítače a internet a ukázat kinematografii jako pouze dílčí epizodu či mezihru v delších dějinách kultury. Pobývání diváka „uvnitř“ v době románské a barokní, následné osvobození se na pozadí exploze moderního umění na počátku 20. století a opětovný návrat do filmových paláců, panorámat a planetárií v 50. letech 20. století a nejznatelněji v soudobém kvasu simulaker a videoherních flicků jako Crank 2 nebo Gamer prostě a jednoduše ukazuje, že kinematografie je součástí jak mnohem širšího kontextu politických a kulturních praktik, tak vzájemného vztahu s jinými uměleckými a kulturními formami, médii, institucemi, diskursy a oblastmi životní praxe. První veřejné projekce filmů bratří Lumierů v Paříži odstartovaly něco, co bylo ve skutečnosti dávno odstartované – prehistorii táhnoucí se stovky let před rok 1895. () (méně) (více)

Galerie (35)

Zajímavosti (8)

  • Uvažovalo sa aj nad názvom filmu Citizen Game. (Greenpeacak)

Související novinky

Neveldine/Taylor – přesun do televize

Neveldine/Taylor – přesun do televize

03.11.2009

Aneb „from Heroes to Zeroes“. To, koneckonců, vystihuje i jejich krátkou kariéru. Scenáristicko-režijní duo zaujalo prvním Zastav a nepřežiješ. Dvojka už diváky tak nenadchla a Gamera mnozí považují… (více)

Reklama

Reklama