Reklama

Reklama

Věc Makropulos

(TV film)

Obsahy(1)

Televizní zpracování opery Leoše Janáčka na motivy stejnojmenné hry Karla Čapka. (oficiální text distributora)

Recenze (6)

LadyEsik 

všechny recenze uživatele

Opera ve filmu pro mě byla zcela novým zážitkem, který ve mně zanechal smíšené pocity. Čapkovu vynikající hru Věc Makropulos jsem četla v knižní podobě, ale operní zpracování se mi zdá jako nešťastná volba, podotýkám však, že jen co se týče zpívaného scénáře. Ten se mi zdál místy až parodický, což mě docela rušilo, ještě k tomu s podivnou akustikou, která ve filmu panovala, a s opravdu vysokými tóny, kterým chyběl rovnocenný hlubší protějšek. Konečná scéna s umírající Elinou Makropulos by však nemohla být v žádné jiné než operní podobě lepší, co se projevu týče. Konečné sdělení, že my, přestože smrtelní dožívající se „pouhých“ šedesáti až osmdesáti let, máme aspoň pro co žít, uvědomujeme si důležitost každého okamžiku a lásky, bylo tak mnohem působivější a do srdce se zabodávajíc než v knize. Celá tato scéna s umírající Elinou Makropulos je taky nejspíš jedinou, ve které herečka Věra Fialová otvírá správně ústa pro zpěv. V jiných částech filmu mi přišlo, že otvírá pusu velmi krátce, a to i na dlouhé tóny. V jedné chvíli dokonce ústa neotevřela vůbec, až mě napadlo, že je to tak možná i schválně. Co se otvírání úst týče, ráda bych ještě podotkla, že většina herců měla zuby jako od hrábí, což bylo docela děsivé, ale naštěstí způsobené jen stářím nahrávky. S operou je jako siamské dvojče spojena hudba. A nemohl by to snad být lepší hudební skladatel, než Leoš Janáček, který také s nápadem zpracovat Věc Makropulos jako operu přišel. Hudba emotivně podkresluje každou scénu filmu, která by bez ní měla velmi malý účinek. Je zajímavá, neotřelá, diváka neruší, ale podporuje v pochopení situací ve filmu. Vizuální stránce filmu nemám co vytknout. Velmi se mi líbilo prostředí. V kanceláři advokáta Kolenatého na mě dobře působily otevřené dveře s orlojem v pozadí, plakát ženy s velkýma hnědýma očima, před který když se postavila hlavní hrdinka Emilia Marthy, vyvolávalo to dojem dvojitého pronikavého pohledu, protože herečka Věra Fialová má též hnědé oči. V druhém jednání se hrdinové vyskytovali v divadelním zákulisí, kde na mě nejvíce zapůsobila scéna na samém konci, kdy Emilia Marthy odchází a kulisy se zvedají. Třetí jednání má prostředí velmi prosté, ve kterém se dobře vyjímá celá scéna. Malý pokoj také dobře evokuje pomyslnou klec, ve které je Emilia Marthy lapena a musí s pravdou ven. Dále mě prostředí zaujalo pro opakující se motiv odrazu. Ten se objevoval pomocí zrcadla klasického, zrcadlových dveří, odrazu na skleněné desce stolu nebo skleněných dvířkách od vitríny. Nepochybně nejlepším použitím byla chvíle, kdy byla Emilia s Jankem v její šatně a ona ho přemlouvala ke krádeži pro ni důležitého dopisu, zatímco my jsme viděli pomocí odrazu v zrcadle, že je rozhovoru přítomen Jankův otec. Dalším skvělým prvkem tohoto filmu byly kostýmy, a to především kostýmy hlavní hrdinky – Emilie Marthy. V prvním jednání měla hlavu zahalenou v nádherném turbanu z pavích per, v druhém měla jedny z nejkrásnějších šatů, které byly jistě zlaté, a v třetím jednání měla prosté bílé šaty, které podtrhovaly její vyznání. Stejně tak měla krásné účesy. Že byl film natočen černobíle ničemu nevadí, snad až na jeden drobný detail, a to, že jsme nemohli vidět onu žlutou obálku, kterou jsem si tak jasně představila, když ji zmiňovali. Stejně tak možná zlaté šaty Emilie Marthy a další drobnosti, které však nehrají až takovou roli. Shrnula bych to prostě. Tento film je jistě perlou naší kinematografie, kterou by byl možná lepší v jiném zpracování než operním, pokud bychom ale dokázali oželet konec, který by v jiném provedení tak nevyzněl. Pro mě jako diváka by tak bylo nejschůdnější cestou zvolit kombinaci mluveného a zpívaného projevu. Ostatní části byli totiž dokonalé. () (méně) (více)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Vynikající dílo, spojení knihy Karla Čapka a expresionistické hudby Leoše Janáčka a navíc vynikající režie a kamera udělaly toto dílo nesmrtelným přinejmenším na dalších 337 let. Herecký výkon Vlasty Fialové byl opravdu famózní až do samého zdrcujícího finále. Doporučuji i těm, kteří opeře moc neholdují. ()

Reklama

honajz2 

všechny recenze uživatele

No, jako rozšíření obzorů a střetnutí s něčím novým (opera jako film) to rozhodně nebylo špatné a osobně mě mile překvapilo, že to má dost filmových prvků a není to jen strohý "záznam" (přičemž původně jsem se bál skutečného záznamu). Ostatně, kreativní je Kašlíkova filmařina víc než dost, s nejedním skutečně zajímavým nápadem (ať už prolínáním textů dopisu nebo receptu na pozadí při běžném vedení herců, nebo i předěly oznamující jednotlivá jednání skrze točící se zrcadlo, na kterén zpočátku jsou líbivé věci a na konci hadi a podobná havěť, které se lidé většinou bojí) a taky jsem rád, že mě opera neminula ani po tolika letech, kdy jsem nějakou zase slyšel, jelikož jsem opery nejčastěji poslouchal ještě jako děcko na rádiu Classic před spaním - a teď si tu nechci na nic hrát, ale takhle jsem to fakt měl. Problém ale vnímám v tom, že se film a opera (navíc zpracovaná podle divadelní hry) vzájemně dost bily a nesouzněly spolu tak, jak nejspíš měli. Zpočátku mě to uchvacovalo, ale postupem času jsem se stále více přesvědčoval o tom, že příště bych si radši dal operu jenom jako operu, jelikož finále mi přišlo skoro až nekonečné. I přes tenhle fakt mě ale fascinuje, že mi to přišlo silnější a povedenější, než slavnější divadelní záznam z roku 1970, který je naopak skvělý v závěru, ale mdlý a slabý v tom zbytku. Nemůžu sice říct, že by mě to kdovíjak uchvátilo, ale nadprůměrné dojmy mám určitě, filmařsky to bylo skvělé, je to dokonce experimentální a já mám pro experimenty slabost, zvlášť pro ty kreativní a snaživé. A jelikož z Věci Makropulos jsem dojem takového experimentu měl, nemám problém mu tu čtvrtou hvězdu nakonec dát. Slabé 4* ()

najret 

všechny recenze uživatele

Už úvodní scéna, na které krásná Emilia Marty přijíždí ve své limuzíně a za ní se promítá město, dává tušit na dobu vzniku filmu velmi kvalitní vizuální podobu. Pokud se mám rozepsat o podobě scény, tak musím podotknout, že Kašlík zůstal věrný své pověsti avantgardního režiséra. Scéna je propracovaná do posledního detailu a postavy se po ní pohybují s téměř domáckou znalostí. Na české poměry je zde i nezvyklé pojetí kamery. Ta je buď neustále v pohybu a pronásleduje aktéry na každém kroku, nebo nabízí zajímavé pohledy, kdy na scénu v pozadí vstupují postavy, aniž by kamera spustila zrak z právě „hovořicích“. Umožňuje nám však i detailní záběry tváří herců, zobrazujících jejich dokonalou mimiku, emoce i ledový klid. Hojně je využíváno hry stínu či zrcadlového efektu. Podle mého názoru se v tomto případě přenesení opery do filmové podoby vydařilo. Filmová kamera přidala opeře ještě více na dramatičnosti. Na druhé straně neumožňuje divákovi zachovat si jakýsi "odstup", jak je to běžné na divadelní scéně. Opera "tak zblízka" diváka na úkor děje téměř hypnotizuje. Člověk se v jedné chvíli přistihne, jak jen omámeně zírá na plátno. Pokud bych měla vypíchnout jiné "nedostatky", upozornila bych na občasné nepřesnosti, kdy protagonistům nejde hudba přímo do pusy, ale s odstupem času se mi to zdá spíše jako moje malichernost. ()

šarka 

všechny recenze uživatele

teda...ta měla ale ječák...možná je škoda, že přes něj nešla slyšet hudba ;) ...jinak se mi velice líbila vizuální stránka, hlavně hry se zrcadly a s pozadím, které často prohlubovalo atmosféru (například záběr na tvář Emilie, za kterou jdou vidět oči ženy s plakátu, dodával jejímu pohledu pronikavost a uhrančivost). Hodně jsem ocenila také vtipné momenty, ať už ty záměrně vtipné nebo ty, které s estaly vtipné až časem. Obojí totiž dodávaly dílu šmrnc, oživovaly ho. ()

Galerie (2)

Reklama

Reklama