Warrior

Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H (09.10.2018)

Ze všech boxerských a zápasnických filmů, jaké jsem zatím viděla, na mě od dob Rockyho žádný nezapůsobil tolik, jako právě Warrior. Dalo by se říct, že schéma Válečníka je založeno na klasickém Hollywoodském postupu "rodinného dramatu," v němž léta nevyslovené křivdy a narušené rodinné vazby jsou základním stavebním prvkem. V průběhu filmu se začnou divákovi utajované pravdy a vztahy mezi členy rodiny postupně ukrývat, emoce nabývají na síle a celý film graduje ve strhujícím a emotivním závěru. Toto je případ právě i Válečníka. Jenže celé toto velké klišé je velmi vkusně a nenásilně převálcováno parádním scénářem, z něhož jsem snad ani na okamžik nepocítila křečovitost, jen tu krutou realitu, i hlavním obsazením, kterému kralují pánové Hardy (luxusně nabušený:), Edgerton a Nolte. Zejména pouto i konflikt mezi oběma bratry je vystavěn mistrovsky. Závěrečný souboj mě dostal a vehnal mi slzy do očí. Jakmile začala hrát píseň About Today, bylo mi jasné, že tohle skončí slzami:) To, co mi chybělo ve Wrestlerovi i Těžké váze, mi Warrior bohatě vynahradil po všech směrech. (12.10.2013)

Po loňském Fighterovi další sportovní drama. Lepší horší? Hlavně jiné. Box je nahrazen atraktivními smíšenými bojovými uměními (nebo jak to popsat). Ten obrovský hype kolem 98 % je/byl jako vždy přehnaný, na druhou stranu si Warrior zaslouží pozornost snad každého. Není totiž jen sportovním dramatem, ale hlavně (velmi typickým) americkým příběhem o lidech, jejich cestách životech, rozhodnutích a dalších palčivých otázkách. Filmu vedle pevné ruky O'Connora (jeho Miracle byl podobně brilantně natočený a zde přidává i velmi televizní atmosféru) a herecká trojice Hardy-Edgerton-Nolte. Všem třem to jde skvěle, i když každý hraje na jinou notu. Nejvíc však asi většinu zaujme právě Hardy, přestože si myslím, že jeho role nebyla zas tak bůhví jak těžká a postava typického rebela s příčinnou má až přehnanou popularitu (a já bych takového člověka míjel obloukem). Na poměrně dlouhém filmu mi však vadila především průhlednost děje, v kterém se po 140 minut nestane nic, co váš překvapí. Je to škoda, protože tu prostor byl: Současně jsem měl dojem, že scénáristé trochu více nadržují Mr.C, ale proč ne, je to americký film a on je americký učitel od rodiny, co jako většina američanů nestíhá platit hypotéku;-)). Čímž se elegantně dostávám k hloubce a přesahu filmu, který reflektuje dost bolavých míst současné americké společnosti a hlavně (!) nedává odpovědi a ani zdaleka neprozradí tolik, kolik by diváka zajímalo. Možná i proto, bude druhé shlédnutí dost zajímavé. PS: nezapomeňte v životě odpouštět:) (10.12.2011)

V té předlouhé řadě strhujících boxersko-zápasnických dramat patří O'Connorův Warrior rozhodně k tomu (skoro) nejlepšímu, co kdy bylo v rámci tolik oblíbeného žánru natočeno (zvlášť když se nejen motivem dvou bratrů-zápasníků dost podobá výbornému loňskému Fighterovi), ale zcela nejlepší zápasnický film to rozhodně není (na mém Olympu stojí Wrestler a kolem pobíhá Zuřící býk). Warrior je vynikající film, má všechno, co má mít, bravurní herecké - i zápasnické - výkony (z nichž sálá doslova fyzické herectví), skvěle zpracovanou řemeslnou stránku, dobrý scénář, emoce, napětí, intenzitu, tempo, gradaci, zajímavou reflexi ,,amerického snu", sociální přesah, ale celý příběh mi přijde tak trochu vykalkulovaný, sice jen krapítek, ale přesto jsem jako divák zapochyboval, že by Osud vysypával cestičky svým hrdinům právě takto... Nic to ovšem nemění na tom, že Warrior filmovou událostí bezesporu je... (13.12.2011)

Hollywoodsky načechraná cukrová vata o jednom bratrském (ne)sblížení dávkovaná stylem úderné arénovky, která ždíme emoce skrze kamenné tváře, levnou whisky a muskulaturu stěhováků, přičemž tlačí na pilu tak mohutně, až je víceméně nemožné tomu nepodlehnout, a proto ty občasné výlevy nenávistného hejtu okolo berme s rezervou a hurá do posiloven! (27.12.2011)