Naši furianti

Poprvé nastudoval hru pro Národní divadlo Josef Šmaha ještě za života Stroupežnického a s velkým úspěchem se hra nesetkala. Jako divadelní hra jsou Naši furianti vlastně brak. Po psychologické stránce je propracovanost postav na hraně a děj hry je celkem předvídatelný. Co ale z této hry udělalo jednu z nejúspěšnějších her Národního divadla? Snad proto, že ta hra je vlastně o obyčejném českém člověku se všemi jeho klady i zápory. Každopádně hra byla pro Národní divadlo nastudována celkem dvanáctkrát. Nejúspěšnější nastudování je z roku 1953 a režíroval ho sám Zdeněk Štěpánek. Dočkalo se celkem 185 repríz. A není divu. Kdo by se nešel podívat do "Národního" na Zdeňka Štěpánka, Marii Vášovou, Rudolfa Deyla st., Františka Smolíka, Marii Tomášovou, Františka Kreuzmanna, Jaroslava Marvana, Jaroslava Vojtu, Jana Pivce, Josefa Beyvla, Stanislava Neumanna a další naše přední herce. Nastudování z roku 1979 se dočkalo 160 repríz. Režíroval Miroslav Macháček a do nejmenších rolí obsadil... jak jinak.... přední herce činohry. Ke staré české hře přistoupil s nesmírnou odpovědností a citem, zachoval staročeský ráz hry a herce režíroval s obrovskou precizností. O hereckých výkonech ani nemá cenu mluvit. Sám Macháček alternoval pět rolí, ale v televizním záznamu z roku 1983 se bohužel neobjevil ani v jedné. (04.09.2008)

Filipovi bych s velkou chutí ublížila za režii televizního přenosu této excelentní divadelní inscenace. Pokud ho zajímali diváci, mohl se na ně dvě a půl hodiny koukat, mě zajímalo spíše to, co se děje na jevišti. To ovšem chybu nemělo. Macháček zrežíroval tak současnou a živou inscenaci, až se zdá, že musí být z jiného světa. (25.12.2012)

Na inscenaci jsem se podíval díky komentářům tady na csfd a hra je provedená opravdu pěkně. Zajímalo by mě, jestli publikum o sto let dříve, když byli Furianti sepsáni, bylo srdečnější, ne tak chladné a upjaté. Zdálo se mi, že hra je původně psána tak, že počítala se živějšími reakcemi diváků, které by celkový zážitek ještě pozvedly. Časté záběry do publika jsou zábavně svérázné - díky jim mi z této inscenace asi nejvíc v paměti utkví pohled na pána uprostřed, který měl v divadle brýle se zatmavenými skly. (25.03.2018)

Nemůžu si pomoct, ale jako ikonickou beru verzi z roku 2006. Je teatrálnější, živější, vtipnější, přesněji obsazená pro jednotlivé role a je svou výpravou, kostýmy i hudbou o velký kus výpravnější. V této Macháčkově verzi bych vypíchla Luďka Munzara jako Valentina Bláhu a Janu Hlaváčovou jako Markýtku, jinak ji ve všech aspektech překonává nastudování J. A. Pitínského. 2*. (26.03.2023)

Nejsem žádný divadelní fanda (navíc, když už se vydám do divadla, tak spíš na Duškovu Vizitu nebo Činoherní klub než do Národního), a možná právě proto je pro mě Macháčkovo nastudování tím prvním, co mě napadne, když se řekne činohra Národního divadla. Všechno na téhle hře je dotažené, na první pohled všechny zúčastněné hvězdy hrají naprosto necivilně a přitom jsou postavy jako živé a jejich emoce uvěřitelné. Macháček se na hru připravoval dva roky, další rok věnoval zkoušení a investovaný čas se vyplatil. Kdo by chtěl Macháčkovy běsy v době zkoušení propátrat detailněji, pak at sáhne po knize Zápisky z blázince (1995, uspořádala Kateřina Macháčková viz také Téma Macháček, 2010). (02.01.2019)