Vicky Cristina Barcelona

Woody Allen má fantastické umění vyprávět a dokovaď mu budou síly stačit, bude asi jediný, který to divákovi bude cpát na plátno a tímpádem ho plně uspokojovat filmy, které sám napíše a později také natočí. Vicky Cristina Barcelona na jednu stranu není nijak neobvyklý film, co se příběhu týče, ale má tak dokonalé umění dialogu, že se od toho nedá odtrhnout a musí se to dokoukat na jeden zátah, to je prostě povinnost. Přitom film se odehrává v prosluněné Barceloně a Oviedu, a to pro mě v těchto zimních dnech je něco jako pohlazení po duši, protože už mám té zimy pokrk. Takže představte si nový film Woodyho Allena sami. Jestli ho máte rádi, budete se bavit. Má svůj osobitý styl, kterému vévodí humor a umění vyprávět, tady humor trošku nechal stranou, každopádně vyprávění upustil uzdu a huba mu mele ostošest. (18.01.2009)

Jsem velmi zklamaná. Takoví skvělí herci, tak atraktivní prostředí, a stejně se nudím jak bič celou dobu. Vše ve filmu je jaksi předvídatelné a plytké, není to ani tajemné, ani vzrušující, ani zábavné. Žádný z motivů není doveden do konce. Jedině svěží hudba mě dokázala jakž takž udržet mimo kóma, do kterého jsem se během sledování postupně dokázala. (08.02.2011)

Scénář: Woody Allen .. Seňor Allen vztahům stále rozumí a má k věčnému tématu lásky a sexu pořád co dodat. Evropa je už po čtvrté svěží změna, ze série evropských allenovek, kdy byl s každou další lepší a lepší, ta nejlepší. Tentokrát boduje sluncem zalitou Barcelonou a okolím plným památek. Prostředí znatelně zvýrazňuje hřejivým žlutým kamerovým filtrem. Srdce zahřeje i čtveřice hereckých představitelů, kde vedle tradičně hloupé a neurotické (postavy) Scarlett Johansson září a (mě osobně) uchvacuje Rebecca Hall, ty doplňuje šarmantní cvok Penélope Cruz a bohémský Javier Bardem (ani nepotřeboval k podtržení výtečného výkonu nějakou rapidní změnu účesu:-)). Hlavní devizou je však scénář, psaný s lehkostí a vyzrálostí silného tvůrce. Od vypravěčského uvozování (které, pro punc dokonalosti, měl namluvit sám Allen) přes milostné i komediální situace po dialogy. Vicky Cristina Barcelona je film, který mě mnohokrát a zcela upřímně rozesmál, bavil a jak už to u letních dobrodružství podobného ražení bývá, mi nedal jasnou odpověď, zda dané východisko je to nejlepší… K režii netřeba mít výhrad, žánrově se drží stanovených mantinelů a byť by jisté situace mohla zavalit nefalšovaná tragika, jde především o chytrou, temperamentní zábavu. ___ Woody Allen se již sice evidentně poohlíží po zpáteční letence do New Yorku, ale přál bych si ještě zastávku, nejlépe někde ve Francii, než bude následovat další óda na domov, NY sladký domov. _ 90%. (25.10.2008)

Na stará kolena Woody Allen nějak chytil novou uměleckou mízu a dokáže přinejmenším každým druhým filmem, které konec konců chrlí kulometným tempem, překvapovat. Po jeho Matchpointu jde v krátké době o druhý kousek, kde bych jeho typický styl hledal jen s obtížemi. Dlouhou dobu, v podstatě celou první polovinu stopáže, jsem se do snímku nějak nedokázal vnořit, ale s každou další minutou mě tenhle boccacciovský propletenec vztahů a milostných vášní chytal víc a víc. Na rozdíl od svých starších komedií ubral Allen na svých typických dialogových fórcích, vynechal postavu neurotického intelektuála a soustředil se na skupinu lidí, kteří mají problémy se svými city a touží po něčem, co je jim momentálně nedostupné. Ty nevěry, svádění, odmítání a trápení jsou podány přesvědčivě a mají svůj půvab, zvlášť když tvoří pozoruhodný mnohoúhelník. Nejde sice podle mého o vrchol Allenovy tvorby, ale Vicky Cristina Barcelona určitě patří k tomu lepšímu, co režisér stvořil. Celkový dojem: 80 %. (24.05.2010)

Ať už si o sobě myslíš, že máš sám sebe přečteného nastokrát zleva, zprava, seshora i odspodu, že máš ve svých touhách, stanoviscích a cílech jasno tak dokonale jako nikdo druhý, že tvé ideály a přesvědčení jsou ty nejpevnější a nejvytříbenější pylony jistoty držící klenbu životního chrámu, nebo je tomu právě naopak a patříš do skupiny lidí, kteří se nechávají unášet fluidním prostorem svobody na hony vzdálený od chátrajících přístavů zaplněných přízraky obyčejnosti, do té skupiny lidí, kteří jednají impulzivně po vzoru nepolapitelných snílků, děsíce se trvalých závazků a vychutnávajíce si žití plnými doušky hedonismu, Woody tě se svojí uvědomělou (a drze snobskou) autorskou bilancí provoněnou jihoevropským kouzlem "dolce far niente", zalitou krev burcujícími slunečnými paprsky a rozkolébanou uklidňujícím rytmem španělské kytary za kontrapunktu nočního klevetění cikád (i bez), přesvědčí, že jakékoliv charakterové škatulkování je absolutně zbytečné a zhovadilé, protože v životě není jistější nejistoty než hluboké nejistoty z jistoty a neukojitelného hledání ztraceného času - destruktivního i povznášejícího zároveň. Rej herecký, intelektuální i autoreflexivní. Na "milostné psaníčko", které koneckonců je a není pouze exhibicí krásných tváří ve stínu španělských památek, to není špatné, ne? :) (19.02.2009)