H6: Diario de un asesino

Európska horrorová produkcia už dlhšie valcuje produkciu zámorskú, obzvlášť tá španielska. Práve tento fakt ma motivoval siahnuť aj po tomto kúsku napriek tomu, že onen subžáner nepatrí medzi moje najobľúbenejšie. Relatívne vysoké hodnotenie (72%) ma v domnienke utvrdzovalo a tak som sa do denníka pustil. Už z tu prezentovaného obsahu vyplýva, že hlavný predstaviteľ bude žiť vo svojom mylnom presvedčení o tom, že je spasiteľ predurčený na vykúpenie hriešnikov, samozrejme prostredníctvom ich smrti. Vrah sa neukrýva za maskou, je nám predstavený hneď v úvodnej scénke a celý film tak stojí hlavne na obnažovaní jeho skutkov, pričom nám cez písanie denníka otvára dvere do duše. Najväčším kladom H6 je jeho vizuál, pôsobivé interiéry a exteriéry, zručná kamera. Príbehovo je však denník veľmi plytký, samotný impulz vraha nezaujímavý, obyčajný a otrepaný. Po vzhladnutí vypúšťam zo žánrového zaradenia pojem horror. Absentujúce gore scény by mi vôbec nevadili ale úplný deficit napätia sa mi len ťažko odpúšťa. Nuž, ani Španielsko už nemusí byť v onej sfére vždy víťazným ťažením. (17.01.2010)

Imdb hodnocení 4.7/10 o tomhle filmu vypovídá mnohem víc než ty zdejší vcelku četné čtyřhvězdy. Zdlouhavý film bez jiskry, který pár samoúčelně brutálních scén skrývá pod nánosem rádoby inteligentních psychologizujících citátů z vrahova "deníčku". Pod tímhle nánosem pozérského pseudo balastu a krátkých epizodických záchvěvů brutality je ale prázdno, totální prázdno. (25.09.2014)

Nehledejte v tomto snímku cosi, co tam není. H6: Diario de un asesino má od začátku do konce stejné tempo. Pomalé, ale přesto svižně ubíhající. Již po 6ti minutách filmu se přesouváme do starého penzionu, s příznačným názvem Paradise, který Antonio zdědil. Naskytáme se v několikapatrovém domě, chladném a depresivním. Přivede si sem i svou ženu, která po večerech pracuje. Právě po večerech se s Antioniem vydáváme do jeho mysli. Vzhlíží k nejslavnějšímu francouzskému vrahovi, Henrimu Landrovi a po jeho vzoru si stejně jako on zakládá pedantsky vedený deník se všemi jeho spasenými lidskými dušemi a celé dění důkladně fotograficky dokumentuje. Z celkově 18ti prostitutek, které měl Antonio na svědomí, jich ve filmu vidíme jen 3. H6: Diario de un asesino ale není o brutalitě, jelikož brutální scény vlastně ve filmu ani nejsou. A v těch pár okamžicích co ano, kamera uhýbá stranou, jelikož snímek není explotation film, ale až poeticky rozebrané myšlenky a pocity "spasitele" sadisty Antonia, který sice znásilňuje a zabíjí ty černě smýšlející, ale naopak spasené propustí a celkově se zajatkyněmi spíše debatuje, než aby jim něco dělal. To až když vidí, že jejich duše je ztracená. I když na toto téma bylo natočeno toho spousty, tak H6: Diario de un asesino pro mě je něčím jiný. Osobitostí a lehkostí vyprávění, které svižně plyne, ale zároveň je děsivé, hladné a depresivní jako samotný penzion Paradise. A pak sama postava Antonia je charismatická, inteligentní a až děsuplně flegmatická, což jí dodává další body do vínku. H6: Diario de un asesino mě také velice potěšil použitím Beethovenovi skladby Moonlight Sonata. Velké překvapení, které rozhodně doporučuji a budu se k němu rád vracet. (17.04.2013)

Tento příběh o vrahovi prostitutek není nijak výjimečný. O lidech jako je Antonio Frau, hlavní "hrdina" tohoto snímku, toho bylo natočeno spoustu. Přesto je to zajímavá variace na klasické téma a skoro by se dalo říci, že je až poetická. Antoniovi je jasné, že není normální, ale zatímco spousta jiných vrahů s tím bojuje aspoň chvíli, než je to zcela přemůže, on už od svého propuštění ví, že bude zabíjet, a podle toho se taky zařídí. Ožení se, aby na své okolí udělal dojem slušného chlápka, a zatímco jeho žena po nocích souloží s doktorem v nemocnici, kde působí jako sestřička, Antonio láká do svého pensionu šlapky, aby je zde následně "polepšil" (rozuměj rozsekal na kousky). A důvod? Náboženský fanatismus. Ze zápisů, které si dělá do svého deníčku, se dozvídáme, že svou práci považuje za boží dílo. Celý film je ostatně zaměřen z 90% na něj a jeho myšlenkové pochody, ostatní postavy se zde do popředí dostávají jen výjimečně. Co se týče samotných scén s uvězněnými a týranými prostitutkami, kdovíjaké násilí zde nečekejte. Antonio s nimi z větší části vede teologicko-filosofické debaty, sem tam je znásilní a nakonec rozseká motorovu pilou, přičemž při těchto scénách kamera chytře uhýbá stranou. Šokantnosti ani nápaditosti to v tomto ohledu moc nepobralo... trochu to však napravuje vražda pasáka jedné z prostitutek, která je poměrně originální. Silnou stránkou je zde i prostředí a interiéry, na které je kladen velký důraz a které umocňují melancholickou a depresivní atmosféru. Mimochodem.. je zvláštní, jak některé dobré horory nejsou vůbec známé, zato kdejaká blbost má 1000+ hodnocení... (29.06.2011)

Chápu,že kdo čekal nějakou gore hitparádu či krvavý jatka tak musel být zklamán.Ale komu se líbil snímek Angst,tak tomu by mohlo sednout i tohle.Sice kvalit filmu Angst nedosahuje,ale i tak je to film,který rozhodně stojí za vidění.Sledujeme příběh Antonia,který právě vylézá z basy kde si odpykával trest za zabití své přítelkyně.V base se však upnul k víře a teď si sám hraje na boha.Snaží se spasit všechny hříšné duše a vše si pečlivě fotí a zaznamenává do svého deníku.Tohle není o gore efektech či krvi.Tohle je o psychologii.Film krásně znázorňuje co se našemu spasitelovi honí hlavou.V pozadí nám hraje Mozart a mi sledujeme psychologickou hru kočky s myší.Za mě spokojenost. (22.06.2015)