Dvanáct

Originál z roku 1957 i pozdější remake od Friedkina mam hodně rád. Tahle ruská verze mi ale přišla úplně divná. Těm porotcům jsem nebyl schopnej uvěřit ani slovo. Měl jsem spíš pocit, že do tý místnosti zavřeli 12 chovanců z jedličkárny. A všechny ty jejich debilní historky... Asi to bylo hercema, protože tady prostě nejsou takový esa jako Henry Fonda nebo Jack Lemmons. Mam pocit, že nejlepší výkon ze všech pravděpodobně předved cvičenej vrabec domácí, kterej se v průběhu filmu občas mihne. (17.06.2014)

Být po mém, je o hlavu kratší. Ovšem nikoli Čečenec v péřové bundě, nýbrž film samotný. Vzal bych nůžky a zastřihnul mu fazónku, protože ne o všech historkách porotců si myslím, že by se bez nich nedalo obejít. Jinak je to ale jeden z mála ruských filmů, který na mě nepůsobil jako žigulík zaparkovaný mezi meďoury. (06.09.2012)

Tak ani nevím, kde začít. Každopádně tak hrozně zprzněnou klasiku jsem snad ještě nikdy neviděl. Nikita Michalkov, aby neopisoval, protože to Rus od Američana nemůže, tak si svůj příběh zasadil do své krajiny. Čímž to celé zkurvil. Na film se absolutně nedalo koukat a na méně než 4 fáze bych ho zhlédnout nedovedl. Působilo to na mě, jako kdyby to náš milý Nikita schválně natočil tak kurevsky špatně. 11 krajně nesympatických lidí bez špetky charizma a Nikita sedí kolem stolu v debilní tělocvičně a rozhodují o osudu čečenskécho hošíka. Já vám nevím, ale kdyby můj osud visel na vlásku, tak bych o něm velmi nerad nechal rozhodnout 12 totálně vygumovaných a vychlastaných hlav. Takže co všechno mi vadilo? Asi by bylo mnohem jednodušší vyjmenovat, co mi nevadilo, což ostatně mohu udělat okamžitě. Hotovo. Na snímku není vážně pěkné zhola nic. Strašně mi vadily záběry na chlapcův pobyt v cele a jeho debilní tanečky, či co to mělo sakra být. Působilo to hrozně rušivě. Dále byly totálně zbytečné veškeré flashbacky, které neřekly zhola nic. Také bych odstranil všechny zbytečné πčoviny, které ctění páni porotci během porady dělali a které totálně nesouvisely vůbec s ničím. Film mohl být o celou hodinu extrémních sraček kratší, a to absolutně nepřeháním. Místo smysluplných argumentů přišel mnohokrát 20 minutový dramatický příběh ze života, který totálně nesouvisel s případem a na jehož základě 1 až 3 porotci změnili své rozhodnutí. No to snad ne! Stálo mě spousty sil a přemáhání zvládnout to dosledovat do konce. Tohle jsem od člověka, který má na svědomí tak vydařený film jako Unaveni Sluncem opravdu nečekal. Jsem moc rád, že si pro tenhle obrovský paskvil zvolil alespoň odlišné jméno. Jinak bych to chápal jako obrovskou a naprosto úmyslnou sprostou urážku klasiky. Dlouho mě žádný film neurazil. Až mám skoro chuť za to ten odpad nedat. Absolutně nerozumím mentální způsobilosti všech, kteří hodnotí jinak než já. (21.08.2014)

Zejména se mi líbí jedna ve filmu použitá metafora (která je vlastně shrnujícím poselstvím celého díla): Školní tělocvičnou, kde dvanáct porotců zasedá, vede kvůli někdejší chybě v centrálním plánu už čtyřicet let kanalizační potrubí - na což v průběhu snímku kriticky upozorní hned několik hrdinů. Na konci však porotce, kterého hraje Michalov, odhalí jejich pokrytectví: Všichni potrubí (tento symbol nepravosti ve věcech veřejných) odsuzují a dělají si z něj srandu - nikdo z nich však není ochoten osobně se angažovat při jeho odstranění, "a tak není pochyb, že tu tahle trubka bude ještě alespoň dalších čtyřicet let". A právě tato ústřední myšlenka zásadně liší novou ruskou verzi 12 rozhněvaných mužů od té původní americké: Henry Fonda ve starém filmu prosazoval dodržování zákonnosti. Postava Nikity Michalkova jde dál, když říká: Legalita není ničím, pokud se dodržování zákonů stalo formalitou nebo pokud jsou tyto zákony nedostatečné. Legalita není ničím bez osobní angažovanosti. "Nad zákonem někdy stojí milosrdenství," doplňuje hlavní úvahu citát v závěru. - Co mi v tomto pozoruhodném filmu naopak poněkud vadí jsou některé přehnaně (jaksi na efekt) vyhrocené dramatické situace a možná také poněkud scénáristicky nepromyšlený způsob, kterým porotci dospějí k závěrečnému resumé (nejednou někteří z porotců tahají jakoby mimochodem z rukávu zásadní informace k projednávanému případu, ke kterým by se jen těžko mohli ve skutečnosti dostat - scénáristé tedy občas spějí k pointě skrze princip deus ex machina). (13.07.2008)

Navzdory podivně zkratkovitému konci, nepadnoucím "Fincherovským" střihům a efektům (to naštěstí jen občas) a hlavně neuvěřitelně trapnému vymačkávání slz Nikity Michalkova v rozuzlení filmu (důstojník ruské armády jako morální hrdina celého spektáklu - Putin by měl z kamaráda radost) jde o extrémně dobře zahranou, strhující, až divadelně intenzivní záležitost. Téměř všechny "výstupy" jednotlivých porotců jsou vynikající a přesto, že má film 150 minut, vám to ani nepříjde. Předlohu "Dvanáct rozhněvaných mužů" jsem bohužel neviděl, budu si ji muset sehnat. 12 = nakonec dost příjemné překvapení = 8,5/10 PS: zapomněl jsem dodat, že hudba stojí za houby (24.10.2008)