Wrestler

V USA maj fakt zajímavej systém prodeje uzenin v supermarketu. Člověk si tam vezme lístek s pořadovym číslem jako v nějaký posraný bance nebo na poště a pak čeká, až žena (nebo v tomto případě muž) za pultem jeho číslo zavolá. Tak z toho by mi asi jeblo. Druhá a zároveň poslední zajímavá věc na filmu je Marisa Tomei. Její role je sice v podstatě zbytečná, ale je neuvěřitelný, jak ženská v takovym věku může vypadat zachovale. Téměř celou dobu se polonahá kroutí někde u tyče a rozhodně teda je, na co se dívat. A ten zbytek? Čuměl jsem na Mikyho Šourka, jak tam řeší nějaký svoje problémy, ať už rodinný, zdravotní nebo pracovní, ale nepřišlo mi to ani zajímavý, ani dramatický, ani vtipný, ani napínavý... Všechno mi to bylo naprosto ukradený. Čekal jsem aspoň třeba nějakej dechberoucí závěr (podobně jako v Requiemu za sen), ale dočkal jsem se jen trapnýho klišé. Nutno dodat, že film mi nějak vyloženě nevadil ani mě nenasral, prostě jenom kolem mě tak nějak proplul a nic ve mně nezanechal. (28.06.2012)

Vynikající filmařina po všech stránkách mě bohužel nechytla tak, jak asi měla. Netvrdím, že je to problém filmu, je to asi problém můj, protože jednoduše wrestling, ani jiné bojové sporty, vůbec nemusím a dívat se velkou část filmu na to, jak do sebe dva siláci mlátí, shazujou se na ostnaté dráty, střílí do sebe sešívačkou, to fakt není nic pro mě. Nechápu, jak něco takového může vůbec někdo dělat a ještě se tím bavit. Nicméně, Mickey Rourke mě skoro i přesvědčil, že prostě tohle JE to jediné, co může v životě dělat (i když jako prodavač lahůdek byl docela okouzlující). Jak na bojišti drsný chlap s rozzářenýma očima dokáže mít i slabé chvilky, když se snaží dostat svoji "známou" na rande nebo když usiluje o přízeň svojí dcery... I díky scénáři s výbornými dialogy a zdatně sekudnující Marise Tomei je pro mě výkon M.R. prostě jedinečný. Sice "Wrestler" nepřináší vůbec nic nového, všechno už jsme to někde viděli, ty tisíce příběhů o zašlé slávě a životních zklamáních, ale i tak jde o parádní film, který stojí za to vidět. (03.01.2010)

Realita, sny, touhy, skutečnost. Darren Aronofsky rezignuje na kouzla střihu či převratných efektů a stává se průvodcem po světě wrestlerských zápasů. A je to procházka bez příkras. Neuhýbá před ničím, nezastaví ani na chvíli - a přesto částečně selhává. Až moc totiž spoléhá na dokonalost Rourkeho výkonu. V jeho podání je Randy dech beroucí postavou závislou na své minulosti a jen ztěžka uhýbající zažitým návykům. Obdivoval jsem ho, ale ani na vteřinu za něj nedýchal. Kamera ho prakticky neopustí, ale přesto necítím tu potřebnou dramatickou blízkost a beru jeho příběh jako nalajnovaný scénář s potřebnými doprovodnými prostředky, se třemi evidentními zvraty a se silným koncem. To, že zrovna po emocemi nasáklé, dramaticky dokonalé a pro mě dnes už nesmrtelné Fontáně budu tomuhle pánovi vyčítat chladný přístup, to bych nikdy nečekal. (30.07.2010)

Darren Aronofsky točí jeden filmový skvost za druhým, to se tedy musí nechat. Jeho (ale možná ještě víc Rourkeho) Wrestler je po formální i umělecké stránce velkým úkrokem z očekávané tvůrčí dráhy - nejde o to, že Aronofsky je nezávislý filmař, atributy nezávislého filmu se dají lehce vysledovat ve všech jeho filmech (a Wrestler není výjimkou, ba právě naopak), překvapivá je žánrová volba citlivě vedeného komorního dramatu a to, jak Aronofsky coby formálně vytříbený režisér dobrovolně ustupuje do pozadí ve prospěch civilnosti i hlavního hereckého představitele. Že nepůjde o primitivní adoraci wrestlingu (ve smyslu primitivnosti nekonečných pokračování Rockyho v ranku boxerských snímků) bylo vcelku jasné, takhle sociálně kritický film jsem ale nečekal. Už pompézně zpracovaná sekvence s úvodními titulky, po nichž se do tmy rozlehne stařecký chraptivý kašel a divák uvidí na židli zhroucenou zápasníkovu postavu, je příznačná...a pak už následuje koncert doslova fyzického herectví hlavního představitele. Rourkova vizáž je tak autentická, každý jeho pohyb tak uvěřitelný, že lze s nejvyšší pravděpodobností prognózovat jejich hlavní příčinu - Rourke tu hraje sám sebe... I jeho kariéru provázely drogy (či jejich filmový obraz doping) a i ona opisovala spíše reflexi Americké krásy, než čiré realizování amerického snu... Darren Aronofsky točí sugestivně - kamera často dokumentárně provází titulního hrdinu nalepena za jeho zády z pohledu třetí osoby, mizanscéna je dokonalá, autenticky špinavá a lacině blyštivá, hudba je ukotvena v úpadkových 80. letech a dobře charakterizuje hlavní postavu... Silně depresivní podtón snímku vnáší do (profesionální) podstaty sportu dosti nelichotivého světla (narozdíl od většiny sportovních dramat, které zobrazovaný sport téměř vždy adorují), ale neodsuzuje ho a nemoralizuje. Randy "The Ram" prostě stárne a zápasí (a Wrestler jako popkulturní ikona amerického stylu života je demýtizován i mýtizován zároveň...). Darren Aronofsky natočil skutečně silný i působivý film...a já snad ještě nakonec začnu obdivovat a mít rád Mickey Rourkea...'-) (20.02.2009)

Velmi intenzivní zážitek, jak už je u Aronofskyho zvykem. Pochodující kamera dělá divy, sblížení se s postavou stárnoucího wrestlera (Chápe vůbec někdo tenhle "sport"? To má fakt nějaké obecenstvo?) je díky ní velmi usnadněno. The Wrestler je vlastně jeden z nejvíce unavujících filmů co jsem viděl - ale ne v tom smyslu, že se u něj divák nudí, ale že po jeho zhlídnutí bude fyzicky vyčerpán. Ten film má opravdu takovej účinek, že se mi zdá, že jsem to zažil skoro na vlastní kůži. Au. Pětihvězdí ode mne Aronofsky tentokrát nedostane, ale chybělo málo (na několika místech to celkem zřetelně ztrácí tempo). PS: Připomněla závěrečná scéna svým stylem ještě někomu geniální zakončení Butch Cassidy and the Sundance Kid? (06.01.2009)