Wrestler

Requiem bez vizuálních cinkrlátek... aneb indie verze Rockyho... aneb Aronofskyho nejzajímavější film. Nikoliv tím, co sděluje (zase tolik toho není, ostatně příběhy o loserech se nikdy neztratí), ale tím, jak se prezentuje. Jako osobní zpověď vyhasínající hvězdy, která "TO" tam stále má a potřebuje "TO" dostat ven, je velice stimulující, jako nezávislé drama za pět švestek odzbrojující a v konkurenci jiných direct-to-oscar fláků přímo fascinující, jako civilní cvičení filmařského umu pak neuvěřitelně uchvacující. Jako by si Aronofsky řekl, že zřetelných onanií bylo dost, a tak obrátil o 180 stupňů, přičemž je Wrestlerova dokumentární vicizelovanost vlastně úplně stejnou exhibicí jako Fontána. Jen nepůsobí tak namachrovaně a kromě výtečné formy nabízí i velikánské srdce. (26.06.2009)

"Čapněte ho, zamotejte ho do lan a pak ho tam zasvorkujte!" Musel jsem změnit svůj původní názor na divadlo přehrávané svalovci, neboť není-li snímek příliš vzdálen realitě, tak si tento spolek magorů získal mé sympatie. Ex-šampion Ram je ohromný sympaťák, který neváhá své tělo se štěstím v očích vystavit ataku žiletky, svorkovačky či ostnatého drátu, ale navíc podává skvělý výkon ve strip baru i jako prodavač lahůdek. A ke stárnoucímu wrestlerovi tak nějak patří zkušená prostitutka Cassidy, která umí sešít ránu a potěšit slovem i činy. Mě tahle dvojka hodně bavila, ale přenosy z wrestlingu přesto budu dál svědomitě ignorovat. (17.08.2016)

Míša už dávno není ten metrosexuální švihák, co plácal u Calexky na Basindžerku buřty z cibulí, stříkal po ní šlehačkou a smažil jí na stydké kosti volské oka, aby mohl po těch gastronomických orgiích ještě jako zákusek mrsknout klobásu na pánev a pak řádně vylízat pekáč. Docela se tehdy pěkně vyžral a teď je z něj zpuchřelý, obstarožní, artritický otyloň, který má figuru akorát na to, aby si s jinými vypatlanými otyloni mohli o sebe v aréně plácat pupíkama při oduševnělém divadle pro inteligentní Američany. Je až s podivem, že když Daren na chvíli přestane šňupat to svinstvo a nasadí metadon, je schopen natočit i kulantní melodrámu, při které jeden nejenže nezvrátí večeři, ale navíc i s hrůzou poslouchá, jestli mu už náhodou nezačíná lupat v kloubech a není nejvyšší čas naposledy pořádně nakrmit nějakou tu ztepilou blondýnu. Docela smutné, že to bez toho koksu dlouho nevydržel a začala mu zase stříkat Fontána při baletu s ohyzdnými neherečkami! (29.12.2011)

Darren Aronofsky točí jeden filmový skvost za druhým, to se tedy musí nechat. Jeho (ale možná ještě víc Rourkeho) Wrestler je po formální i umělecké stránce velkým úkrokem z očekávané tvůrčí dráhy - nejde o to, že Aronofsky je nezávislý filmař, atributy nezávislého filmu se dají lehce vysledovat ve všech jeho filmech (a Wrestler není výjimkou, ba právě naopak), překvapivá je žánrová volba citlivě vedeného komorního dramatu a to, jak Aronofsky coby formálně vytříbený režisér dobrovolně ustupuje do pozadí ve prospěch civilnosti i hlavního hereckého představitele. Že nepůjde o primitivní adoraci wrestlingu (ve smyslu primitivnosti nekonečných pokračování Rockyho v ranku boxerských snímků) bylo vcelku jasné, takhle sociálně kritický film jsem ale nečekal. Už pompézně zpracovaná sekvence s úvodními titulky, po nichž se do tmy rozlehne stařecký chraptivý kašel a divák uvidí na židli zhroucenou zápasníkovu postavu, je příznačná...a pak už následuje koncert doslova fyzického herectví hlavního představitele. Rourkova vizáž je tak autentická, každý jeho pohyb tak uvěřitelný, že lze s nejvyšší pravděpodobností prognózovat jejich hlavní příčinu - Rourke tu hraje sám sebe... I jeho kariéru provázely drogy (či jejich filmový obraz doping) a i ona opisovala spíše reflexi Americké krásy, než čiré realizování amerického snu... Darren Aronofsky točí sugestivně - kamera často dokumentárně provází titulního hrdinu nalepena za jeho zády z pohledu třetí osoby, mizanscéna je dokonalá, autenticky špinavá a lacině blyštivá, hudba je ukotvena v úpadkových 80. letech a dobře charakterizuje hlavní postavu... Silně depresivní podtón snímku vnáší do (profesionální) podstaty sportu dosti nelichotivého světla (narozdíl od většiny sportovních dramat, které zobrazovaný sport téměř vždy adorují), ale neodsuzuje ho a nemoralizuje. Randy "The Ram" prostě stárne a zápasí (a Wrestler jako popkulturní ikona amerického stylu života je demýtizován i mýtizován zároveň...). Darren Aronofsky natočil skutečně silný i působivý film...a já snad ještě nakonec začnu obdivovat a mít rád Mickey Rourkea...'-) (20.02.2009)

Velmi intenzivní zážitek, jak už je u Aronofskyho zvykem. Pochodující kamera dělá divy, sblížení se s postavou stárnoucího wrestlera (Chápe vůbec někdo tenhle "sport"? To má fakt nějaké obecenstvo?) je díky ní velmi usnadněno. The Wrestler je vlastně jeden z nejvíce unavujících filmů co jsem viděl - ale ne v tom smyslu, že se u něj divák nudí, ale že po jeho zhlídnutí bude fyzicky vyčerpán. Ten film má opravdu takovej účinek, že se mi zdá, že jsem to zažil skoro na vlastní kůži. Au. Pětihvězdí ode mne Aronofsky tentokrát nedostane, ale chybělo málo (na několika místech to celkem zřetelně ztrácí tempo). PS: Připomněla závěrečná scéna svým stylem ještě někomu geniální zakončení Butch Cassidy and the Sundance Kid? (06.01.2009)