Wrestler

Bezchybné a osobitě natočené životní drama, které se otírá mimojiné i o pravou podstatu profesionálního wrestlingu. Tohle by si měl dopřát zejména každý, kdo tvrdí, že je to jen trapně nahraná záležitost. Už jen kvůli tomu závěrečnému nástupu do ringu za doprovodu Sweet Child o' Mine... This is where I belong. (14.01.2009)

Darren už zřejmě nemohl vystát manželčino věčné popichování, že ona už svého pozlaceného plešouna na krbové římse má. A tak natočil film toho druhu, který na kritickou obec působí jako červený hadr na bejky. Sice jde zdánlivě pouze o klasické nostalgicky posmutnělé "sportovní" drama, které se mohutně opírá o Rourkeho galapředstavení, ale vtisknul tomu i cosi navíc. Cosi depresivního a pravdivého. A o wrestling v tom opravdu, ale opravdu, vůbec nejde. Naštěstí. Jsem na něj totiž bytostně alergický. Tohle v klidu mohlo zrovna tak být o boxu, šachách, herectví či o komentování na ČSFD. Vyšlo by to na stejno, tohle je hlavně o hledání toho svého "místa v životě". (04.01.2009)

V důsledku se mi Wrestler líbil více než Rekviem za sen – alespoň po stránce emocionální mě odrovnal silněji. Zatímco Rekviem je lineárním a estetizovaným obrazem zkázy, příběh Rama Robinsona obsahuje více vrstev. Aronofsky se stáhl do pozadí a maximální prostor otevřel strhujícímu herectví Mickey Rourka a také hře s žánrovými očekáváními. Obava, že Wrestler skončí u heroického patosu překonání sebe sama, se naštěstí nepotvrdila, ba naopak. Devastace těla, neschopnost navázat emocionální vztahy a existovat plnohodnotně mimo prostor bolestivé přetvářky jménem wrestling – všechny tyto motivy zakládají na čisté a nefalšované drama. Nemám, co bych brilantně a chytře vystavěnému filmu vytkl, Aronofsky umí klamat tělem jako skutečným wrestler, ale není pochyb o tom, že krev a bolest jsou skutečné. Divado někdy zraní víc než skutečnost. Wrestler je dalším z režisérových drastických portrétů spodiny americké společnosti. Pro mě zatím nejsilnější film roku. (13.07.2009)

Okatá snaha vymanit se ze škatulky formálního exhibicionisty Aronofskymu vyšla na výbornou. Wrestler v sobě směšuje to nejlepší z poctivě odžitých sportovních dramat a špinavé nezávislácké poetiky, přičemž výsledek není zdánlivě ničím výjimečným, prostě jen perfektně funguje a bere dech v každém z momentů, kdy dech brát má. Aronofsky zústává většinou jen tušen v pozadí, a i když párkrát neodolá a lehce manýristicky se připomene (zvuk u naslouchátka, nástupy nad scénu), prostor chytře zasvěcuje Mickey Rourkeovi. Nemusím halasné návraty ani oscarové exhibice... ale Rourkeovo vtělení do té wrestlerské trosky je sakramentsky odzbrojující. Z malého čitelného projektu uhnětlo opravdu velký film. 90% (26.01.2009)

V USA maj fakt zajímavej systém prodeje uzenin v supermarketu. Člověk si tam vezme lístek s pořadovym číslem jako v nějaký posraný bance nebo na poště a pak čeká, až žena (nebo v tomto případě muž) za pultem jeho číslo zavolá. Tak z toho by mi asi jeblo. Druhá a zároveň poslední zajímavá věc na filmu je Marisa Tomei. Její role je sice v podstatě zbytečná, ale je neuvěřitelný, jak ženská v takovym věku může vypadat zachovale. Téměř celou dobu se polonahá kroutí někde u tyče a rozhodně teda je, na co se dívat. A ten zbytek? Čuměl jsem na Mikyho Šourka, jak tam řeší nějaký svoje problémy, ať už rodinný, zdravotní nebo pracovní, ale nepřišlo mi to ani zajímavý, ani dramatický, ani vtipný, ani napínavý... Všechno mi to bylo naprosto ukradený. Čekal jsem aspoň třeba nějakej dechberoucí závěr (podobně jako v Requiemu za sen), ale dočkal jsem se jen trapnýho klišé. Nutno dodat, že film mi nějak vyloženě nevadil ani mě nenasral, prostě jenom kolem mě tak nějak proplul a nic ve mně nezanechal. (28.06.2012)