Proudy lásky

První seznámení s tvorbou Johna Cassavetese. Bude to jeden z těch režisérů, na jejichž filmy musí být správné rozpoložení, aby sedly. Pomalu se rozvíjející příběh dvou sourozenců, kteří jsou oba ztroskotaní a semletí životem svým specifickým způsobem - vyhořelý spisovatel/bohém alkoholik a maniodepresivní rozvedená matka, které nesvěřili dceru do péče. Melancholické, humorné, osamělé. "Is love a continuous stream?" (04.03.2022)

Onen čirý smutek, který tak krystalicky "vyzařoval" z Ženy pod vlivem, zde dostává jiný odstín. Neboť tentokrát to jsou nikoliv okolnosti, ale jsme to my sami, kdo tento smutek vyvolává. Proudy lásky vnímám jako autorův nejosobnější film a četl jsem ho ve dvou rovinách: je totiž docela možné, že Cassavetes už během vzniku tohoto filmu tušil svou relativně blízkou smrt a rozuměl mu jako svému poslednímu. Několik scén tedy lze (nad)interpretovat jakožto Cassavetesovo loučení s divákem (poslední záběr filmu) nebo s jeho ženou Genou Rowlands (scéna, kde společně tančí před kamerou). A film samozřejmě nepostrádá to typicky cassavetovské tempo napjatější než struna, u kterého máte neustále pocit (a které vás přesvědčuje), že se odehrává něco zcela zásadního. (14.06.2014)

Co bylo účelem filmu? Nic? Já si to myslela. Všechno, co se děje, se děje jenom proto, aby film neskončil. Postavy se chovají, jak se jim to zrovna hodí, bez jakékoliv logiky a důvodu, Gena Rowlands se zase rozvádí (nebo ještě pořád, ve kterých filmech se vlastně nerozvádí?) Dějová linka neexistuje, postavy jsou ploché jak stará žvýkačka na chodníku a na to jsou naroubované jakési občasné filozofické kecy. Celkový dojem: rádoby moudro načmárané nad špinavými záchody na hlavním nádraží v Praze. (16.02.2023)

Z celého filmu bolo cítiť zaujatie Johna Cassavetesa pre vytvárané dielo. Genu Rowlands, s tvárou Slávky Budínovej, som si všimol už v predchádzajúcom filme a zaujala ma aj v tomto. Určite je to výnimočný film, problémom však je, že väčšiu radosť pociťoval pri jeho tvorbe John Cassavetes, než diváci pri projekcii. Je zrejmé, že nebolo s kým sa stotožniť, ale tiež nebolo veľa okamžikov, keď som mohol obdivovať ozajstné filmové umenie. Môj celkový dojem bol, že sledujem film pred zostrihom. (21.05.2012)

Opravdu velice "osobní" Cassavetes a také svým způsobem jaksi optimistický, použil bych snad i slovo sentimentální, i když ne v tom běžném pejorativním smyslu. Cassavetes již tehdy věděl, že mu nezbývá příliš mnoho let a aniž bych byl příznivcem vnášení personálií autora do výsledného díla, na filmu je to znát - a to jeho ne vždy tak dobře skloubeným rozštěpem mezi scénami pesimistické beznaděje a optimistického nevzdávání se života bez lásky. Na jedné straně klasický Cassavetes - samota, trapnost, nuda, alkohol, jež lezou na mozek (Cassavetes ve filmu občas připomíná Gazzaru z "Čínského bookmakera", Rowlands zase připomíná "Ženu pod vlivem"). Na druhé straně až groteskní scény cíleně komediální (Rowlandsová a její kufry). Mezi tím leží střední pásmo komediality, z níž mrazí - opět klasický Cassavetes - v níž se postavy zoufale snaží přesvědčit sebe samé o tom, že štěstí je možné. Otázka zní: proč ve filmu vyvstávají ony uvolněné scény? Asi právě proto, že autor v tušení konce nějak nechtěl na ten "optimismus" a naději zapomenout, myslím si. V tom by nebyl problém, kdyby tyto scény (podle mne) tak trochu nerozbíjely sevřenost celého filmu a oproti jiným C. filmům vytvářely dojem autorské a scénáristické nejednotnosti, jež se dá vysvětlit právě jen poukazem k něčemu mimo film samotný. (30.07.2015)