Dva v odnom

Na okraj hygienikovho komentu: Preexponovaná fraška sa stáva zmierlivým, poetickým a výstižným oknom do života Odesy, nielen jeho kultúrnych ustanovizní. Stačí na týždeň, dva prísť, ubytovať sa u niektorej z bábušiek držiacej ceduľu Žiľo na nádraží, povypytovať sa kadekoho počas dlhých nocí nad borščom, horilkou, pohánkovou kašou a varénikami na všetko možné od nočného života, cez pláže a kultúru až po choleru a zájsť aj na tie miesta, ktoré vaša milá babička považuje za smrteľne nebezpečné a s hrôzou rozšírenými očami Vám tam prístup zakazuje. A napr. navštíviť operu v teplákoch - ako znela priateľská, vážne mienená rada. Alebo vyskúšať čiernych taxikárov, či na miestnom trhu dohadovať cenu za megasušenéryby, mútené maslo, ikony a všetkoinémožné. A potom tej chudere babke pomôcť pri zbere fľašiek na pláži, pri smetných košoch v meste a na smetisku, míňajúc desiatky a desiatky podobných, vylúčených mizernými dôchodkami z pokojného užívania staroby do úlohy večne paberkujúcich chudákov a prenajímateľov panelákových príbytkov. Chápem, že z nášho stredoeurópskeho pohľadu (stredového-priemerného v súčasnosti takmer všetkým od správania, cez vnímanie náboženstva až po umelecké výkony a rebéliu voči status quo) sa film môže zdať prehnaný - no mne sa to páčilo aj bez vyššie opísanej skúsenosti. Len ten experiment sa veľmi priblížil realite. (13.12.2007)

Z filmu jsem byl trochu zmatený, přestože se statečně doučují ruský jazyk. Ale děkuji za výborné komentáře uživatelů Radko, Dionysos, Hygienik a Garmon - podle mě jedny nejlepších tady na ČSFD co jsem četl, kteří mi film příjemně přiblížili a sám k tomu tak nemám co napsat. No dobře, tak já dám jako hostující absolvent některých předmětů na FAMU i tu třetí hvězdu. (16.04.2020)

Divadlo na divadle ve filmu; film jako spojnice obou dramat, jednoho hraného před čtvrtou stěnou a jejími kulisami, druhého za; dva v jednom, nerozuměj 1 + 1, ale 2 + 1 = 3. První polovina spadá do klasického žánru "divadlo jako obraz světa", kde primárně nechápeme svět jako divadlo, ale divadlo jako svět v malém, tedy theatrum mundi svinuté do sebe. A realitu oděského světa zpodobuje znamenitě, stejně jako v Astenickém syndromu či Germanově "Chrustaljovi", vidíme anarchickou, fraškovitou, černohumornou, hořkou, povrchní i hlubokou skutečnost bizarní východoevropské skutečnosti. Druhá polovina nabízí zdánlivou diskontinuitu (má i jinou autorku scénáře), kdy zápletka je vskutku odlišná, avšak v jádru leží kontinuita režisérčina (režisérka jako reprezentantka filmu spojující dva scénáře jako reprezentanty dramatického žánru) uměleckého přístupu: z viditelných prostředků zejména skvělé kamery, ale hlavně v hladkém spojení dvou příběhů, které v sobě nesou stejnou výpověď - vždyť i druhá půlka je stejně bizarní, absurdní, plná vyhořelých či v nesmyslnosti svých životních smyslů bloudících charakterů. Zkrátka spojení dvou obrazů společnosti lidí bez finality, ve filmu, který právě proto také nemůže sám mít nějakou cílevědomost konvenční zápletky. (31.05.2015)

Je to mnohovrstevnaté vyprávění s vytříbeným vizuálem - oběšený pierot mezi větvemi a skoro perraultovsko/andersenovská pohádka napůl v kulisách a napůl v realitě ukrajinské současnosti, klaustrofobická, s nepříjemným Modrovousem a později s incestně-pornografickými momenty (Oslí kůže). Řekl bych mistrovské dílo - spolu s Čechovovskými motivy z pozdější Muratové umělecky dokonalé (ve smyslu tvaru). Po Astenickém syndromu (chronologicky) asi nejlepší Muratova - hodnocení zde v době psaní mého commentu *, **, ***, ****, ***** - je výmluvné v tom, jak zvláštní Muratovové filmařina je. Oproti jejím starším filmům pro mě tenhle o něco slabší především absencí zběsilosti a angažované tříště: tady je všechno zaobaleno až do druhého plánu výpovědi. Dokonale vykroužené jízdy kamery na jeřábech mi tu nenahrazují zobrazení touhy z Poznávají širý svět anebo nostalgii Dlouhých rozloučení (záběry oděsských schodů v závěru - v protisvětle, promítání diapozitivů...). Jakoby jedním z rizik postmoderní hry byla absence zaujetí - Georges Perec mě v Život, návod k použití neskonale nudil se svou koncepcí "projdi totéž, co prošel autor" - když se autor nudí, nudím se i já. Muratova mohla v době natáčení už říkat cokoliv: tohle má nádherné barvy, kameru, přebohatou výpravu (poučení Greenawayem!), dokonalé herce, zařezává to skvěle (oproti jejím filmům z devadesátek), ale přesto, přesto... (05.03.2013)

Je to preexponovaná fraška, v ktorej sa dá nájsť kritika nedostatkov "postkomunistickej doby." Sem-tam nejaký ten čierny humor, často sa opakujúce tie isté repliky, ktoré divákovi v orientácii v deji - pokiaľ tu možno o deji vôbec hovoriť - vôbec nepomôžu.Najvýraznejší dojem vo vás zanechajú asi pomerne originálne kulisy divadelného predstavenia. Kira Muratova "je vrah filmového pozerateľného mainstreemu." Tí, čo majú radi dej, obsah a posolstvá, nech sa filmu vyhnú, a prívrženci experimentov, študenti filmových fakúlt a tí, čo majú radi "úplne iné filmy" smelo do toho. (20.09.2008)