Veřejní nepřátelé

Hodně slabá kriminálka, která mě iritovala od začátku tím, jak Dillingera zobrazuje. Přestože to byl jen obyčejný vrah a násilník bez skrupulí (stejně jako většina zde zobrazených legendárních gangsterů), dělá z něj scénárista jakéhosi kladného hrdinu, inteligentního chlapíka s gangsterskou rytířskostí a ctí, se kterým je vlastně ve skutečnosti sranda a který je ke svému řemeslu přinucen okolnostmi krize, spíše je to jen tragický hrdina... Přesto, že je v hledáčku kamery prakticky neustále, není dostatečně životný a reálný. Není tu nic o jeho původu (kromě pár zmínek o násilnickém otci, který ho ve skutečnosti podporoval a pomáhal mu prakticky do poslední přestřelky), nic o jeho názorech, nic o skutečné zvířeckosti a zběsilosti jeho jednání (i dalších gangsterů). Reálná fakta jsou upravována a překrucována, servírována divákovi jako historická pravda, přestože se jedná v mnoha věcech o smyšlenku a autorské čtení... Tento film je jako jistá ruská encyklopedie z cca roku 1950, kde všechny významné vynálezy vymysleli smyšlení ruští vědci (od žárovky po telefon). Většina diváků o Dillingerovi ví jen to, že byl gangster ve třicátých letech a jmenoval se John. A proto je úprava, překroucení nebo částečné zamlčení faktů v tomto filmu neomluvitelným propagandistickým tahem. Abych uvedl několik příkladů, Hezoun Floyd byl zabit až po Dillingerovi. Purvis dodnes drží prvenství FBI v množství dopadeních zločinců označených ve své době jako veřejný nepřítel. Z FBI odešel údajně kvůli Hooverově žárlivosti na Purvisovu tímto získanou slávu. Zemřel o 25 let později jako úspěšný majitel jihokarolínské rozhlasové stanice při náhodném výstřelu ze své zbraně (pravděpodobně při čištění). Billie Frechette nebyla tak osudovou Dillingerovou láskou, jako tento film udává. Po smrti u něj byly nalezeny prsten "Z lásky od Polly" a její fotkou v peněžence (Polly s ním šla osudného dne do kina). Rozloučení, které měl zašeptat při smrti, pokud vůbec šeptal, tak nikdy nikdo neslyšel co. Billie se při výslechu na policejní stanici nikdo nedotkl (nebo to nebylo dokázáno a neexistují o tom žádné důkazy, přestože uvedenou věc následně probíral její právník i u soudu). Pouze ji beze spánku vyslýchali dva dny. Po odpykání dvouletého trestu se vdala, měla děti a dožila v jakési indiánské rezervaci. Přestože Dillinger je v tomto filmu zobrazen jako hlavní mozek a šéf bandy, realita byla jiná. Byl spíš nejznámější člen, hlavním organizátorem byl Pierpont a po rozprášení první bandy Babyface Nelson. Celkově děj filmu v mnoha detailech neodpovídá tomu, co se stalo. Situace jsou přeházené a upravené, mnoho je domyšleno. Pokud se chcete dozvědět něco reálnějšího o Dillingerově životě a smrti, je nejlepším vodítkem archiv FBI. Osobně musím říct, že i přes všechno, co si řežisér a scénárista upravili, nepovedlo se jim vložit do postav život, ta snaha o to, aby byli všichni gangsteři (snad kromě Nelsona, který opravdu byl psychopat) zobrazení jako novodobí rytíři a většina policie buď zkorumpovaná nebo morálně zkažená je až příliš zjevná a pro mě velmi rušivá a odpuzující. Nemluvě o tom, že kromě Deppa a Balea nedostal nikdo dost prostoru něco pořádnýho ukázat a zahrát a ti dva zmínění neměli zase moc co hrát. Za posledních dvacet let se mi od Manna líbil jen Poslední mohykán. Všechno ostatní, co jsem viděl, považuju za nadhodnocené nudné slátaniny přeceněné publikem ovlivněným reklamní masáží a mainstreamovou ideologií o velkém režisérovi. Bohužel ani Veřejní nepřátelé na tom nic nemění... (07.07.2010) (méně) (více)

Existují dva druhy režisérů: Ti horší pracují s herci. Ti lepší pracují s filmem. ____ Pár (-spoilerovských-) poznámek: 1, Co odlišuje postavu Deppa od postavy Balea? Bale má jasně daný cíl (deadline) – chytit Deppa, než skončí film. Kdežto Depp žádný cíl nemá, je to rozeklaná figura - spíše máchovský romantik než mrštíkovský idealista -, která k ničemu konkrétnímu nesměřuje. To ale přestává platit v momentě, kdy se Depp zamiluje. Právě Marion Cotillard znamená konec Deppovu volnomyšlenkářství. Tím ale Depp ruší sama sebe, svou podstatu, a musí za to zaplatit. Protože jak tvrdí De Niro v Heatu, chceš-li se živit zločinem, nedovol, aby ve tvém životě bylo něco, co bys nemohl opustit během 30 vteřin. I nekonvenční zločinci mají své konvence. 2, Mann pracuje ve svých filmech s dvěmi typy figur, buď s impotentními (konformními), anebo s romantickými (tragickými). Například v Heat prochází „impotentní“ Al Pacino manželskou krizí, kdežto „tragický“ (míněno zemřelý) De Niro prožívá románek. V Miami Vice platí totéž – dlouhodobý vztah černé přítelkyně a Jamieho Foxxe moc smyslnosti nepobral, což se rozhodně nedá říct o vzplanutí mezi Farrellem a Li Gong (v jedné ze scén sleduje černoška toto vzplanutí ve formě tance smutně a trochu závistivě). Ale co je podstatné, Li Gong zastupuje zápornou, tudíž romantickou stranu. Jinak se to v Miami Vice řešit nemohlo, protože Colin Farrell i Jamie Foxx nejsou na opačné straně zákona. A rovněž v Public Enemies prochází Depp vztahem, kdežto Bale se o dívky zjevně nezajímá – veškerou energii spotřebovává na zachování řádu. 3, John Dillinger je nepochybně hlavní postavou filmu. Public Enemies už tedy nejsou buddy jízdou z Miami Vice, ani two-face syndromem z Heatu (já dělám svou práci, ty děláš svou práci – potřebujeme se navzájem), ale završením Mannovy snahy a touhy po jednom čirém padouchovi. Až tak, že i parta kolem Deppa zůstává v obrysech, na rozdíl od nezastřených parťáků kolem De Nira v Heatu. Mann je intelektuál, gentleman, a protože si scénáře k filmům píše sám, navléká do smokingu a odívá etikou i záporné postavy, či spíše šviháky příjemného zevnějšku oblíbené u veřejnosti (veřejností se míní jak fikční veřejnost ve filmu, tak reálný divák filmu). A jelikož padouchům Mann ve svých filmech trochu nadržuje, je přirozené, že musí končit tragicky – není možné nadržovat takové postavě až do konce. Samozřejmě se nabízí dočista obrácený způsob, kdy by nelibě líčený padouch přežil, ale to by scenáristicky nefungovalo. Vzatu do extrému, i Mann je takový Dillinger – veřejný nepřítel, kterému musí producenti „orámovávat“ filmy jako kriminální žánrovky s hereckými hvězdami, aby se neprovalilo, že to jsou problematické kousky z dílny prozíravého tvůrce. 4, Zajímavá je úloha Balea, který není ani deppovsky-dillingerovsky zjemnělý, ale stejně tak odmítá tvrdé vyslýchací metody (první se účastní otočený, druhé s dívkou už ne). Bale představuje rovnovážný stav; úběžník. Ale musí za to, jak řečeno, zaplatit impotencí. 5, Mann se zásadně vyhýbá flashbackům, flashforwardům ap., a to ve všech svých filmech, nejen v tomhle, protože jemu jde vždy a pouze o kvalitu záběru / scény a o specifickou, magickou atmosféru v duchu Pressburgerova kréda: „I think that a film should have if possible something which is probably the most difficult thing - it should have a little bit of magic." Mannovi nejde o komplikovaně strukturované příběhy. 6, Ohledně digitálu: Hollywoodská produkce tak dlouho opakovala stejné postupy, až je divák přestal vnímat, a vyvářela tak ze sebe ekvivalent skutečnosti. To ale nemění nic na tom, že tyto postupy patří do stejné říše „nepravděpodobnosti“ jako digitál. 7, Marion Cotillard nemá ve filmu sebemenší roli, je pouhým katalyzátorem děje. V první třetině představuje Deppův objekt lásky (tedy pro postavu filmu), v druhé třetině misogynský objekt utrpení a mučení (pro postavy filmu i pro diváky) a ve třetí třetině v úplném závěru objekt katarze (již jen pro diváky). 8, Zbožňuji Mannovy teleobjektivy při rozhovorech tváří v tvář. Kupodivu tohle je jedna z mála fines, kterou od něj nepřevzal Nolan v TDK. Zjevná trasa Heat -->> TDK -->> Public Enemies tak došla několika trhlin. 9, Skutečný Dillinger zemřel v roce 1934 - v roce, kdy byl utužen proslulý Hayesův kodex určující pravidla cenzury ve filmech. Tato shoda nás učí následujícímu: buďto se odbývá násilí v umění a v reálu je klid (tj. před rokem 1934, ostatně i Dillinger je ikona spadající více do fikce než do reálu), nebo se to vybíjí v reálu a umění je pod dozorem - díky mnohým pedagogům a některým publicistům, kteří upozorňovali na to, že sledování filmů orientuje lidi špatným směrem, k povrchnosti, sentimentalitě, identifikaci se zápornými jevy; také se spekulovalo o zdravotních důsledcích častých návštěv filmových představení (zhoršení zraku, negativní účinek nehybné pozice těla, poškození nervové stability silnými emocemi apod.). (11.07.2009) (méně) (více)