Stáhni mě do pekla

Výborná jízda, při které se člověk chvílemi směje přiznané a zesílené nablblosti, chvílemi chytá dech při brilantně natočených lekačkách. Raimi to má pořád v malíku a Drag Me To Hell není nic jiného než živoucí důkaz, že když má někdo dar, vyleká vás kdykoli, jakkoli. Nádherná adrenalinová injekce a, jakkoli to může znít podivně, velice příjemný film. Pure pleasure, leč upřímně se děsím dnešní noci... :o) [85%] (09.06.2009)

Sam Raimi se konečně vrátil k hororu, sice tohle neni žádný přelomový dílo, ani další Evil dead, ale i tak díky za to. Jinak Stáhni mě do pekla má takovej ten typickej rys Raimiho hororů, kde se klade docela velkej důraz, aby to bylo hodně vtipný a to se daří i tomuhle, trošku tim sice trpí hororvá atmosféra i veškerý hororvý scény, ale některý jsou rozhodně kvalitní a dukážou celkem i vyděsit, což mi neustále potvrzovala skupinka holek za mnou. Taky se mi moc nelíbila předvídatelnost v závěru a ostatně celej závěr mohl být o třídu lepší, ale i tak sem se bavil a sem spokojenej (21.07.2009)

Raimi se se svým Drag Me to Hell sice částečně vrací do "svých" osmdesátých let, ale nezapomíná používat ani to, co se naučil později v mainstreamových vodách. Myslím tím, že DMtH je přesně na takové hranici, kdy uspokojí hororového fanouška a současně pobaví a mírně postraší i "obyčejného" diváka. Přehnaná líbivost je jednou z opravdu mála věcí, co bych tak za sebe mohl vytknout. Strašidelné scény, humor a lekačky jsou naštěstí v takovém poměru, že se ve výsledku jedná stále spíše o horor než o komedii - podle recenzí jsem čekal vtipu mnohem víc (a byl jsem mile překvapen skutečností). Prostě něco mezi The Evil Dead a Evil Dead II. Perfektně fungují obě polohy, totiž když Raimi chce, abyste byli napjatí (popř. se báli), tak napjatí budete (v momentech, kdy se nebezpečí blíží), a stejně tak se mu podaří vás rozesmát (v momentech, kdy se nebezpečí ukáže v plné své kráse a začne vyvrhovat různorodé tělní tekutiny). 8/10 Horror movie of the year (18.06.2009)

Po pravdě od doby Kruhu mě žádný horor neudělal takovou radost, jako právě nejnovější kousek Sama Raimiho. Narozdíl od Kruhu sice není inovativní, jde ale o poctu svému žánru, poctivě udělaný film, kde se objevují všechny základní žánrové motivy a atributy. Máme tu agresivní čarodějnici, exorcismus, démona, mystiku, okultismus, znesvěcení hrobu, nejrůznější fóbie, lekačky i pečlivě budovanou atmosféru. Už úvodní titulky obratně využívají výtvarné motivy ze středověkých knih o satanismu a čarodějnictví. To nejdůležitější je ale schopnost Raimiho obratně balancovat na hraně žánru a neustále ho shazovat komediálními a sebeironickými prvky. Nejde v pravém smyslu slova o komedii, protože hororová složka převládá, ale Raimi na svého diváka pomrkává a dává mu najevo, že ví, že jeho fanoušek nestojí o oskarovou podívanou, ale o pořádnou porci zábavy. Už dlouho se mi nestalo, aby si se mnou režisér tak hrál, jeho nápadité využití některých klasických hororových rekvizit, je přímo rozkošné, např. kříž využívaný v nesčetných hororových filmech a převzatý z gotického románu se např. objeví jen na cirka 20 sekund, ale hrdinka jeho přítomnost pocítí nadmíru fyzicky. Pointu jsem sice pochopil jako zkušený filmový fanda už v momentě, kdy rty olízly dopisní obálku, přesto způsob, jakým Raimi dovedl svůj film do finále, je překvapivý. Suma sumárum, jde podle mě o nejlepší snímek ve svém žánru za cirka poslední 3 roky. Celkový dojem: 90 %. Kdyby si Raimi odpustil některé prvky z oblasti splatterpunku, byla by má spokojenost ještě větší. Je to nicméně jeho sympatický návrat ke svým režijním kořenům. Abych si potvrdil kvality filmu, stačilo mi sledovat nadšené tváře diváků v kinosále - takové reakce dnes dokáže vyvolat jen zlomek hororových filmů... (25.06.2009)

Raimi is back! Nikoliv v čisté žánrové formě, ale v plné síle a s tím nejlepším možným materiálem rozhodně. Audiovizuální hororová lahůdka Stáhni mě do pekla pracuje jako dobře promazaný strojek, Raimi nedává divákovi šanci vydechnout (a když ano, sledujeme nenápadné a v rámci žánru tak bolestně málo vídané rozpracování postav, jež nespadají do typických škatulek a jsou podepřeny adekvátními výkony v čele s roztomile vyděšenou Alison Lohman) a přitom nestačí zabřednout do stereotypu. Komické vsuvky jsou fajn, přesto by neškodilo se zaměřovat i na jiné části lidského těla ("nepříjemná pachuť či pochutina" v ústech není nevyčerpatelná), ten opravdový pocit zaručeného comebacku přichází až cca v polovině snímku a vlastně celé je to spíše jen vkusnou připomínkou klasických splatter hororů než jejich důstojným pokračováním. Což však Raimimu bohatě stačí na to, aby jej společně s do bahna zapadajícím žánrem duchařiny nakrátko oživil a připomněl tak, že je stále možné pojímat nesčetněkrát servírované "učebnicové" téma trochu odlišným způsobem a horor říznutý humornými prvky zvládne i po takřka 30 letech stále se stejně mladickým nadšením a vervou. (20.06.2009)