The Fountainhead

Luxusni, krasna, a ma oblibena Patricia Neal (zde trosku s vyrazem "ala Faith Domergue"), a kovboj Gary Cooper mi umoznili stravit opet pekny vecer u pekneho filmu (obrazky predevsim...). Prvni pule vyborna, ke konci vsak tempo mirne slabne a film zacina byt pateticky. Ale americani to bez toho asi neumeji, takze ja s tim problem nemam, asi uz jsem si zvykl... Jinak pekne, pekne... Temer za plny pocet. :-) (27.06.2010)

Doteď jsem si myslel, že strádání je údělem jen spisovatelů, hudebníků, herců a samozřejmě básníků. Teď abych k nim přidal i architekty... Co se filmu týče, je docela ironií, že film bojující proti předsudkům, konvencím, za progres a tvůrčí svobodu je natočen tak zkostnatěle, jak jen Hollywood je toho schopen. Viď výkon Patricie Neal, který může sloužit jako výrobní značka filmu. Třetí hvězda jen za Coopera. V rámci žánru za 3. (22.12.2020)

The Fountainhead (v českém překladu "Zdroj") spisovatelky / filosofky Ayn Rand je vrcholně humanistickým dílem prodchnutým obdivem a úctou k lidskému duchu, k člověku, jakým tento může být, leč většina jím není. Ayn Rand do Zdroje projikovala své vyhraněné vidění světa a učinila z něj základní kámen později detailněji rozvíjené filosofie objektivismu. Nejspíš proto je Zdroji mnohými vytýkán přílišný idealismus, s jakým autorka líčí hlavní charaktery v jejich boji proti šedivému okolí, a jejich černobílost. To nechť už posoudí každý sám, já tento názor nesdílím. I scénář ke stejnojmennému filmu napsala Ayn Rand a nebála se do děje 800stránkové knihy pořádně říznout, aby odpovídal formátu dvouhodinového filmu. Ústřední myšlenku se jí díky tomu povedlo zachovat, ale zatímco je předloha navíc brilantně napsaným románem, o kvalitách filmu jako příběhu mám určité pochybnosti, místy mi přišel až příliš pod jhem onoho poselství. Silně se na tom podílí podprůměrné herecké výkony, které z charakterů namísto živoucích bytostí dělají spíše panáky odříkávající knižní text (tohle dost možná nahrává výše zmíněné kritice). Příběh je výrazně upraven a zjednodušen a jeho nová podoba netvoří tak funkční celek jako původní zápletka, výjimečně dokonce odkazuje na události, které ve filmu vůbec zobrazeny nejsou a divák neznající knihu souvislosti stěží pochopí. Co naopak zcela naplnilo má očekávání, jsou Roarkem vyprojektované budovy. Jako obdivovatele modernistické architektury mě z nákresů ožívající budovy hladily po duši, o krásných panoramatických záběrech na NYC ani nemluvě. The Fountainhead rozhodně není špatným filmem a bez znalosti předlohy by na mne možná udělal větší dojem, jenže vedle zářícího Slunce se jas hvězd zkrátka ztrácí. Silnější ***. (22.12.2007)

Zatímco román ani s odstupem desetiletí neztrácí na působivosti, film v souboji s časem dopadl podstatně hůř. Nedivím se, že Randová film nenáviděla, přestože scénář sama napsala. Vidor zkrátka není tím správným partnerem pro tak originální vizi, s jakou Randová přišla. Za pozornost stojí, jakým způsobem Randová přistoupila k převodu románu na scénář. Pochopila, že román o 800 stránkách (v čekém překladu) nelze jen mechanicky překlopit do 2 hodinové filmové stopáže a proto celý děj výrazně pozměnila tak, aby zachovala ducha předlohy. Scénář by si zasloužil 5 hvězdiček a je výrazným argumentem vůči těm kritikům, kteří zpochybňují autorčin literární talent. (11.06.2013)

Jako – naštěstí už bývalý – proponent kinematografické střídmosti a psychologické drobnokresby jsem se zdráhal přiznat maximální hodnocení této excesivní “anti-kolektivistické agitce” [film je samozřejmě mnohem víc než to], byť mistrovsky natočené kdysi humanistickým režisérem. Ačkoliv film pojednává „jenom“ o architektuře, nejen svým expresivním výrazivem (nejrůznější konotace sloves „vládnout“ a „podlehnout“) vyznívá jako vypjatý metafyzický souboj Dobra (individualismus génia) a Zla (průměrnost masového vkusu), hájeného ďábelským architektonickým sloupkařem – podle vlastních slov „přítelem humanity“. A to už nemluvím o tom, jak se témata osobní integrity, korupce a moci podepisují na romantické linii filmu, která je ve znamení neurotické ženy s bičíkem [opět zjednodušuju: klíčový milostný trojůhelník je komplexní a plastický]. Nicméně právě její finální jízda stavebním výtahem do náruče hrdiny na střeše mrakodrapu mě nakonec k plnému hodnocení přinutila. Jako kdyby Frank Capra zanevřel na dav a natočil anti-tezi „New Dealu“ s příchutí perverzní sexuality. (22.10.2006)