Rozervaná objetí

Vlastne všetko je na svojom mieste, takže Almodovarovci by sa nemali na nič sťažovať. Skryté tajomstvá minulosti, nepravdepodobné nehody, osudové okamžiky, veľké emócie, melodramatičnosť. Tentokrát to ale asi viacerým divákom už asi vzhľadom na dĺžku filmu liezlo trochu krkom. Mne tiež, pretože film často stráca tempo a je zvláštne, že ako dokáže byť Almodovar častokrát skratkovitý a rýchlo posunie vývin udalostí ďalej, tak niekedy sa Objatia vlečú ako žiaden jeho iný film. To sa potom iba kocháte ďalším makeupom Penelope, filmovými odkazmi alebo opakujúcim sa symbolom schodov (niekedy aj v podobe rebríka). Ja som si ráno až po niekoľkých desiatok minútach dokázal spomenúť, ako film skončil a ak by to bolo katarzne, asi by som sa s myšlienkou naňho zobudil. Tým nechcem povedať, že záver nebol jedným z najvydarenejších momentov filmu. Nepripadalo vám prostredie záverečnej sekvencie ako zo Žien na pokraji nervového zrútenia? Asi zámer. 70% a ak by šlo o menej adorovaného rejžu, alebo o 15 minút kratší film, určite zaokrúhlené hore. (18.06.2013)

----- "Filmy se musí dokončit, i kdyby to mělo být poslepu." ----- Vášnivý i melancholický příběh zaslepené lásky a zničující žárlivosti. O muži, který musel pohřbít své jméno, aby dokázal dál žít ... a o zradě, která přinášela trvalou bolest. Příběh jako vystřižený z podřadné telenovely, ale zpracovaný s mistrovstvím, které ho povyšuje na umělecké dílo. (21.05.2012)

Almodovar stale toci filmy jednim stylem a ja mu to stale bastim! Myslim prave, ze dobry scenar a herecke vykony delaji z filmu skutecne dilo, zvlast kdyz je podporen vybornou kamerou a hudbou. Rozervana objeti me sice svym pribehem neuzemnilo tolik jako Vse o me matce nebo Mluv s ni, nerozesmalo jako Zeny na pokraji nervoveho zhrouceni ci Kika, i tak film vnimam v Almodovarove tvorbe jako jeden z tech nadprumernych. Hodnotit jeho filmy je pro me strasne tezke, nebot bych stale chvalil totez. Penelope Cruz ale zraje film od filmu a verim ji vse, co mi skrz platno rekne, vyborna herecka. Postava mladeho syna podnikatele take zaslouzi " obdiv ":-). (19.09.2009)

Tento film se dá vnímat několikerým odlišným pohledem. Může být v divákových očích rozvleklým thrillerem, romantickou klasikou, dramatem vášně, jednorozměrným okouzlením nezaměnitelným španělským koloritem. Zdá se mi, že při bližším pohledu byl nebo mohl být ovlivněn či tematicky souvisí s jiným dnes méně známým Antonioniho filmem IDENTIFIKACE ŽENY. Silná biografická nota, která u Almodóvara v žádném případě neznamená doslovnou ilustraci vlastního života nebo řešení si vnitřních problémů, jako tomu bývalo např. Felliniho či Bergmana, ale spíše stopování dojmů a prchavých záchvěvů bouřlivých španělských dějin minulého století, které režisér i scénárista v jedné osobě zčásti přímo zažil, ale také zaznamenal ve vzpomínkách širší rodiny či přátel a známých. Někudy tudy postupuje cesta pochopení možného skutečného smyslu tohoto bouřlivého romantického dramatu vyhrocených retrospektiv. Polovina devadesátých let bylo dobou postupného generačního vymírání bunkru, tj. zbytků frankismu, jako společenského tématu i hodnotové orientace rychle se obnovující španělské občanské společnosti. Hlavní postava, režisér, který tragickou nocí přichází o vše, je doslova vklíněn do svého životního údělu, lásky, bezuzdné a vášnivé, hlubokého vztahu, který pohlcuje celý jeho život, jakkoliv jeho budoucnost je nejasná; oslepnutí znamená i přervání jeho dosavadního "života v obrazech" a omezení na scénáristickou, paběrkující tvorbu, která stačí na obživu a faktické živoření-zoufalství a rezignaci. Vše mění zpráva o odchodu jeho smrtelného nepřítele a objevení se jeho syna. Čtrnáctiletá mlha pomíjí, nejasnosti, které ho obklopovaly, se vyjasňují. S nimi se projasňuje i neorganicky přervaný Blancův vztah k herečce kontroverzních kvalit a blízké ženě. Znovu se otevírá možnost tvorby symbolizované setříháváním dotočeného, avšak výrobně nedokončeného filmu. Slabé nebo kontroverzní místo tohoto díla je právě zde. Banalita námětu je i současně jeho silou, silou míry tvůrčího vkladu i obsahu, který s ní splývá. Skvělé herecké výkony, jimž vévodí patrně nejlepší španělská herečka současnosti Penélope Cruzová, jsou doprovázeny dalšími srovnatelnými kreacemi herců u nás naprosto neznámých, ale proto ne menších (Blanca Portillo jako hrdinova nejbližší spolupracovnice, Lluiís Homar jako hlavní mužská postava Mateo Blanco-Harry Caine, Jose Luis Gomez jako záporák Ernesto Martel). Přesvědčují podle mého názoru o druhé, pozitivní možnosti, o tom že Harry Caine zemřel a naopak Mateo Vlanco vstal z mrtvých. Almodóvar tu přibližuje jakoby mimochodem mnohé z tvůrčí kuchyně moderního umělce-dramatika i režiséra. Sytá filmová řeč, vynalézavá kamera krajinných horizontů i milostných intimních scén, plných vášnivých objetí, to vše přervává vazby, které daly název filmu. I rozervané lze spojit. I tak je možné charakterizovat poselství tohoto nevšedního díla. (05.09.2009)

Nevím, jestli si z nás Almodóvar tropil šoufky, ale když se produkční vyznává při oslavě Harryho narozenin a den po nich ze svých hříchů, čekala jsem, že na scénu vtrhnou kolegové páně Cimrmana a s výkřiky "přichází vítr z hor," servou ze scény všechny dekorace a uklidí herce do bezpečné vzdálenosti. Nestalo se, takže to asi bylo míněno vážně. Příběh je zajímavě vystavěn, ale představitelku paní produkční bych nechala oddout větrem z hor. Pozitivní je to krásné vyznání se z lásky k filmu, téměř tak silně vášnivé jako Truffautova Americká noc. (04.07.2013)