Dárce

„Uvažuju, jestli se mám omlouvat za to, co jsem udělal. Nechám to rozhodnutí na vás.“ Děkuju hlavnímu hrdinovi, že to teda nechal na mně. A ano, myslím si, že by se mně měl omluvit, ale především mi dluží omluvu tvůrci. Tenhle film je totiž čiré zlo a těžce snesitelné utrpení. Dárce je naprosto nezáživný, plný patosu, kýče, pokrytectví, naivity, klišé, citového vydírání publika, falešnosti, zjednodušování, vymývání mozku, protiřečení si a nebezpečné manipulace s divákem (resp. jeho myšlenkami). Hlavní hrdina je rozmazlený, znuděný, nezodpovědný, přehnaně zvědavý a hormony zcela ovládaný spratek, o kterém se nás tvůrci snaží přesvědčit, že je statečný, milující, něžný, obětavý, starostlivý a především, že mu „prostě“ musíme fandit, mně byl však maximálně odporný. Což platilo i u ostatních jedinců s výjimkou „záporačky“ Meryl, jejíž postava byla asi jediným člověkem, kdo v tomhle směšném sci-fi světě neprošel lobotomií. Na druhou stranu být zde odlišným miminem je hotové požehnání, protože pokud vás nestihnou „uvolnit“, narostou vám žábry, stanete se odolným vůči mrazu a vůbec nezničitelným (ne, já zapomněl, Gabe byl výjimečný, měl totiž skvrnu a chápal i ve svém věku a stavu, co to znamená, když mu někdo řekne, že ho miluje, ehm). Z žánru nefungoval žádný včetně té nejstupidnější a co (nejen) do zničení přátelství s Asherem dosti sobecké romantiky („Chtěl jsem to s ní sdílet. Ne vše, jen dobré věci. Byla chyba to chtít?“). Postupně byl pro mě film čím dál drsnějším znechucením, utrpením (jen chvílemi se mi podařilo dosáhnout apatie) a každou minutou jsem měl větší problém ho dokoukat, což se mi podařilo jen díky mé sadomasochistické úchylce dát všemu šanci od začátku až do konce (tedy pokud neusnu…jakože Dárce by mě pronásledoval určitě i ve snu). Nenapadlo by mě, že to někdy napíšu, ale zlatá (tematicky víc než podobná) Divergence. Za technickou stránku dávám hodně milosrdnou 1* a doufám, že mi tuhle vzpomínku někdo hodně rychle vymaže z hlavy. (06.02.2015)

Néé. Prečo? Toto sa mi presne stalo pri Niccolovom Hostovi; tie očakávania, že všetky hlúposti nakoniec nájdu východisko, že tvorcom sa nakoniec podarí vysporiadať sa so sebou samými, nejak vykľučkovať z toho labyrintu nonsensov a odporovania si; až to zrazu začne byť neúnosné, logika neprichádza, uvedomíte si čo sledujete za žáner... Akokoľvek mám pre dekadenciu slabosť, táto hm "zábava", fenomén ktorý odštartoval Twilight, nie je ničím než pásovou výrobou, predajom braku za miliardy, hyperrýchlym realizovaním nedokončených vykrádačiek mládeži neznámych klasík, splácaných dohromady do gulášu bez hlavy, päty a sebemenších náznakov pokusu o prekročenie cieľového publika nedorobených adolescentných ignorantov. Tentokrát všetko od Pleasentvillu po Občana Kanea. Až vás to trkne. A ja nato vždy znovu naletím, vždy dúfam. A zase nič. Hry o život to zvládli, Divergencia k tomu mala našliapnuté. Giver sa topí v tom zvyšku.. Druhá hviezda za tú sexi malú Izraelku (17.09.2014)

Tak si to shrňme, film režíroval tehdy 64letý matador thrillerového žánru (i když nejen toho) Phillip Noyce podle předlohy, kterou napsala v roce 1993 tehdy šestapadesátiletá Lois Lowry. Román tedy vznikl dávno předtím než se svět zbláznil do žánru young adult boje s dystopiemi:) A z nějakého důvodu někomu přišlo jako dobrý nápad tento snímek vyprodukovat v době vrcholného boomu daného žánru (pro srovnání v roce 2014 šla do kin první část finále - ano, zní to hrozně - Hunger Games, a Harry Potter byl už pár let na odpočinku; jako ta postava, ne značka, to zas neblbněte, ta se teprve začínala ždímat;)). Jen si tak nějak ten někdo nedal práci zjistit, kam se žánr od roku 1993 vyvinul, a hlavně jestli autorka dostatečně držela prst na tepu doby... a příčetnosti:) Když se podíváte na popis série The Giver, zjistíte, že jde o celkem čtyři knihy, vydávané s dlouhými rozestupy (1993 - 2012), přímo spolu souvisí jen první a poslední díl, a míchají se tam podivné nadpřirozené schopnosti s dystopickou sci-fi. Takže je to spíš cosi podivného než materiál vhodný ke zpracování jako osamocený film:) Nemám iluze o tom, že geniální věci jako Verneovy Dva Roky Prázdnin by u dnešního vzorku cílové skupiny obstály, a podobné to je i zde. Vysvětlením bohužel je, že Jeff Bridges byl velkým obdivovatelem předlohy, a mnoho a mnoho let usiloval o její zfilmování (scénář existoval už v roce 1998!!!) - a jeho nekritický náhled je tak možné označit za nejpravděpodobnější příčinu, proč to dopadlo tak jak to dopadlo. A pokud se - tak jako Honza Musil na TV Barrandov - ptáte jak to dopadlo, tak asi takto: Dárce může fungovat právě na nezkušeného mladého diváka, který nemá moc "nakoukáno" a skoro nic načteno - my ostatní uvidíme všechny ty "inspirace" (ačkoliv minimálně u části z nich je kauzalita přesně opačná - pamatujte, rok 1993;)), a díry v logice prezentovaného světa, respektive spíš příběhu. A dokážeme si už představit, že pokud nemáte emoce, a vztahy k ostatním lidským bytostem vnímáte jen "funkčně", je vám naprosto nesrozumitelná řada morálních dilemat "normálního" člověka. Myšlenka světa, který si drží jisté spojení s emocemi a hlavně samozřejmě hrůzami zášti a násilí skrz jednoho vybraného profesionála (a zároveň vyděděnce), není špatná. Špatné je, když se tento svět začne rozpadat naprosto předvídatelným způsobem - a pak se ukáže, že je to celé jinak. Jinak takovým způsobem, který naprosto nedává smysl, a popírá samotnou možnost existence takového světa:) A vede děj k závěru, který očekáváte, a nemůžete nevidět, že to skutečně zajímavé se začne dít až po zatmívačce, díky již zmíněné kombinaci jakési omnipotentní technologie/nadpřirozena:) Je to velká škoda, vizuálně to totiž není vůbec špatné dílo (nemyslím jen efekty, ale i architekturu atd., a to byl rozpočet jen mrzkých 25 milionů dolarů), a herecké výkony také nedělají ostudu, ale ten scénář je peklo. 50% a víc ani ťuk. (04.02.2021)

Ono je to celé fajn, ale výraznější diváckou přidanou hodnotu tu budete hledat jen stěží. Zásluhu na tom mají nevýrazní mladí herci, neschopnost jít více do hloubky a to neskutečně oddalované čekání na to, až se Jonas konečně vydá k oné bájné hranici. Zkrátka tak nějak mi přišlo, že ty emoce zapomněli dát tvůrci i do samotného filmu. (27.09.2014)

Zajímavá myšlenka, dobří zkušení a sympatičtí mladí herci, oku lahodící výprava a slušný rozjezd, nicméně v druhé polovině se film zvrhne, na scénu nastupují kvanta klišé a nelogických situací a divákovi nezbývá než kroutit hlavou, na všechny klady téměř zapomenout a s němým úžasem se ptát, proč Phillip Noyce natočil zrovna tohle. Nevím, jestli je i kniha tak pitomá, ale já každopádně únos kojence do pustiny, pád do rozvodněné řeky a nakonec trmácení zasněženými horami považuji za jedny z nejstupidnějších okamžiků, které jsem v poslední době ve filmech viděl. Spolu s průjezdem bariérou se to co do pitomosti vyrovná i otřesnému Hostiteli, nad nímž měl přitom Dárce docela dlouho navrch. Škoda. (31.12.2015)