John Carter: Mezi dvěma světy

Jaromír Jágr se dočkal. Hollywood oslavil jeho životní jubileum tím, že mu vystavěl filmový pomník. Pravda, hlavní hrdina se mu kromě muskulatury moc nepodobá, ale švejkuje (= salutuje) na jedničku. A když se posléze přidají i další barevné postavičky, nenajde se snad nikdo, kdo by o poctě kladeňákovi pochyboval. Co bych přece jen tomuto sportovně laděnému filmu vytknul je práce trikařů. Svět rudé (ehm, spíše žluté) planety se jim vesměs povedl, stejně jako velcí urostlí zelení fanoušci i s jejich zvířecími mazlíčky, ovšem nepochopil jsem, kdo v zápalu boje odstranil Carterovi tu skokanskou tyč. Jak jinak si vysvětlil to nenápadné přesazení děje z hokejové arény do sektoru skokanů o tyči, když hlavní nářadíčko je prostě fuč. A skáče se pořád, logika nelogika. Tahle kombinace Avatara, Star Wars: Epizody 1 a Bílých mužů, co (ne)umějí skákat se moc nevyvedla. Ale což, důležité je, že kino se občas rozchechtalo na celé kolo (i když na místech, kdy by to nikdo nečekal) a to si ty dvě hvězdičky jistojistě zaslouží. (08.03.2012)

John Carter byl super. Drsný je, že se v Hollywoodu pořád najde nějakej magor, kterýmu nevadí, když do filmu utopí čtvrt miliardy dolarů. Podstatný je, že natočí takovouhle perfektní fantasmagorii, která svým způsobem má hlavu, i patu. Jasný, je tam řada objektivně šílených hloupostí, ale v rámci takového fantasy se tomu dá odpustit. Dlouho jsem neviděl něco takového a neskutečně jsem si to užíval. Taky hlavně proto, že takové filmy mám hrozně rád, ale je jich šíleně málo. Herci byli super, zpracování naprosto perfektní. Co k tomu víc dodat? Snad jen fakt, že bych se rád dočkal pokračování, ale to je asi dost nepravděpodobný. (09.01.2013)

Meziplanetární zklamání s perfektními triky a necharismatickým hlavním hrdinou./// Složení: Hvězdné války (souboj v aréně, město Tharků, ošklivý pes – spolehlivý kamarád á la Jar Jar Binks), Avatar (proměna hlavní postavy), Kovbojové a vetřelci (skaliska, krajina), Princ z Persie (kostýmy a provokování ústřední dvojice), Dobytelé ztracené archy (chrám), Matai Shang vypadá jako Ori Hvězdné brány, omšelost světa nápadně připomíná Dunu... Stanton bere, kde může./// Carter je o třídu lepší než Souboj Titánů a to nejen díky velmi kvalitním trikům. Není však vůbec zábavný, po většinu stopáže je atmosféra filmu naprosto vážná, pár vtipů na konci to nespraví. Snímek ani nebaví svou tupostí, nelogičností (té je tam snesitelné množství) nebo macho stylem – zkrátka promrhaný potenciál. Kitsch není ani sexy gay jako Gyllenhaal v Princi z Persie ani drsný barbar jako Momoa v Conanovi, jen takový průměrný skákající zajíc, co jde o svatební noci radši na vycházku s čoklem.../// Plusem je Giacchinova dravá hudba, herecký talent a krása Collinsové, věrohodné triky. 3D není špatné, ovšem opět zbytečné – žádné průlety, vzrušující souboje.. zkrátka nic, kde byl efekt našel své uplatnění. Krom toho, že opět obraz velmi ztmavuje, což se docela nehodí, vzhledem k tomu, že se ve filmu často vyskytuje zářící modré světlo. Střih je chaotický, takže souboje jsou nepřehledné. Zmateně je sestřihán i začátek filmu, v němž nám Stanton během pár minut nabídne hned tři časové roviny (později přibude hlavní čtvrtá - Barsoom). Na konci je nám vše vysvětleno jak blbečkům. Mytologie žádná, schopnosti Cartera nevyjasněné a podivně se měnící (slaboch, za kterého bojuje holka, jindy zase zakladatel kompostu právě zabitými obludami). [Kino, 3D v originálním znění] (06.03.2012)

Jsou mezi námi, Tarkové. Bytosti, resp. nadbytosti jejichž existence sahá do nekonečna vesmíru, jsou tady stále a řídí dějiny všech galaxií. Nebyli mi moc sympatičtí, ale o to nejde. Díky malému udělátku se mohl Jack Carter z Virginie transportovat na Barsoom (na Mars). Tady jsme svědky, že planeta rozhodně nepůsobí mrtvým dojmem, ale životu se zde daří v úžasných formách. Zelení mužíci nemají tykadla, ale čelistní rohy a nejsou to mužíci, jsou přibližně třímetroví. Pobavily mě bílé gigaopice a domácí mazlík povahově shodný s našimi pozemskými nejlepšími přáteli. A jako všude, tak i tady se, tak trošku nečestně, bojuje o vládu nad planetou pomocí zbraně bohů a podloudným sňatkem s dcerou vladaře. A co čert nechtěl osud Marsu je v rukou právě našeho pozemšťana, znenadání obdařeného výraznými skákacími dovednostmi a nezměrnou silou. Sci-fi složka se tady opravdu povedla, film mě celé dvě a půl hoďky bavil. 4,5* (05.06.2014)

S princeznou (z Marsu) jsme byli katapultováni do světa, který je obýván zelenými mužíčky, střílí se tu paprskomety a jsou tu sradovní psi... Přesně jak jsem si to představoval... JOHN CARTER je čistá pulpovka, na kterých jsem vyrůstal (ze série o Carterovy jsem četl dvě). Možná víc směřuje k pohádce, ale je důležité, že příběh je krásně čitelný přehledný a baví. Stál skoro na začátku žánru a má hodně těžké přijít s něčím originálním, ale přesto se to Stantonovi povedlo. Neměl jsem před filmem velkou důvěru Taylora Kitsche, ale překvapil stejně jako Lynn Collins, stejně jako zelenáči. Příšery neměli ten glanc Star Wars a náhrada rozhodně ne, ale sám o sobě. Jako kus historie Carter obstojí. Taková to byla pěkná svatba. (19.03.2012)