John Carter: Mezi dvěma světy

Space Opera, aká nemá obdoby. Prastará klasika scifi žánru, ktorá ovplyvnila knižný a neskôr aj ten filmový svet pritom rozhodne nie je tak detská a naivná ako sa môže zdať a vyniká striedaním odľahčených a vážnejších nálad podľa potreby či nepolopatistickým dávkovaním informácií pre diváka. Aj ten nie úplne chronologický vývoj deja slúži príbehu a zo záverečnej pointy aj zásluhou fantastického Giacchinovho soundtracku žmýka maximum, pričom emócie fungujú aj v iných kľúčových scénach. Že John Carter prepadol ma vlastne vôbec neprekvapuje, ale veľmi ma teší, že som aspoň jedno dobrodružstvo mohol zažiť s ním. I keď nie je zďaleka pre každého, ja som sa v ňom našiel. (29.05.2012)

Hollywood je místem neomezených možností a nejbizarnějších střetnutí. Kovbojové a vetřelci moc nevyšli, inu, proč na diváky nezkusit Manekýny a bílé opice… Velkým plusem tohohle nepřiznaného remaku Tureckých Hvězdných válek je schopnost sebeironie v zárodečném stavu. Vtípky na vlastní účet problematizují (ovšem nevylučují) přijmutí pozice bytosti intelektuálně vysoko čnící nad předkládaným brakem. Neustálé zajímání Cartera je pro každý případ shozeno hned zkraje, hrdinova neznalost nového prostředí tvůrcům umožňuje situovat jej na úroveň marťanských batolat a „rozskočným“ akčním scénám vzhledem k vysoké technické úrovni spíše prospívá, než ubližuje, že Stanton používá živé herce, jako kdyby šlo o animované postavičky. Ze stejného důvodu je nejzábavnějším „hrdinou“ nepřetržitě naspeedovaný, půltunový čokl. Načasování zlomových okamžiků důsledně podle příručky pro začínající scenáristy, prkenné herectví a fast foodové filozofování s prosvítající snahou ospravedlnit masové vraždění (jaképak cavyky, když jde o dobrou věc a chudáka bijce pohání osobní trauma) současně lehko poslouží jako munice těm, kdo považují současnou žánrovou kinematografii USA za zlo srovnatelné s vybitím bizonů a vymyšlením Facebooku. V důsledku se střídavě můžete bavit tím, jak si film uvědomuje a neuvědomuje svou hloupost. Po pravdě, nenacházím dostatek racionálních argumentů, abych z nich mohl vytvořit štít k odrážení připomínek těch, kdo budou Johna Cartera považovat za slaboduchou slátaninu. Ty dvě hodiny velkolepé zábavy a vzpomínání na četbu dobrodružných klukovských románů z dědečkovy knihovny mi už ale nikdo nevezme. Také díky nostalgii jde protentokrát stranou nelibý pocit z informace, že něco tak průzračně pokleslého muselo stát 250 milionů dolarů. 80% (07.03.2012)

Andrew Stanton pojal myšlenku, že natočit davový velkofilm jako z šedesátých let lze bez zruinování studia natočit jen pomocí mocného CGI (se kterým měl ostatně bohaté zkušenosti), a téměř dokonale se mu podařilo potvrdit opak:) S velkou pravděpodobností se tak druhého dílu tohoto megaspektáklu nedočkáme. Těžko říct, čím to bylo, každopádně Taylor Kitsch si tímhle kusem připsal první brutální kasovní propadák made in 2012 ověnčený jeho jménem - ten druhý byl Battleship, pokud si na to ještě pamatujete;) Paradoxně větší šance na vaši vzpomínku má ta totálně přestřelená patrio-military kokotina, a to nejenom proto, že v ní na rozdíl od Johna Cartera Kitsch tráví čas v uniformě US Navy a ne v kožených slipech. Netuším jak, ale faktem je, že přes obrovsky rozmáchlé bitevní scény, megalomanskou výpravu, velkého obdivu hodné efekty a zajímavé obsazení (ano, přes tohle všechno) nemají první setkání hrdinného veterána konfederační armády nic, u čeho bych si řekl "wow, tak tohle rozhodně budu chtít vidět znova"... dobře, Dejah Thoris v těch svých velmi střídmých kostýmech by to možná splňovala, ale škoda takového materiálu na dětem přístupný film;) Naopak jsem si dostkrát říkal, že tohle je trochu moc komplikované/nelogické, a tamto zase hodně žánrově naivní, a ty, zubatá turbozrůdičko jsi zoufale průhledný tah ála Žáržár Binx. Kdybych toho Burroughse četl, možná bych to viděl trochu jinak, protože bych uznával, že to nešlo natočit lehčeji, aby to bylo zároveň jakž takž věrné předloze. Nebo možná ne. Ale faktem je, že od napsání předlohy uplynulo zatraceně hodně vody, a pro film zvolená forma a nahlížení na sebe sama prostě nejsou šťastné. Stopáž byla snesitelná, ale jen tak tak, a rozhodně jsem nebyl přikovaný k židli. A do škatulky dvojkových smolíků mám ještě jeden příspěvek - Mark Strong po Zelenom Lampášovi zaznamenal dalšího zajímavého záporáka, který si s největší pravděpodobností pokračování s už zaslouženým prostorem pro svoji maličkost neužije. John Carter každopádně dostane 60% a moje doporučení zní: pokud vám stačí technické kategorie a máte rádi dobrodružství ve stylu Mumie, jděte do toho. Pokud vás iritují bledí modelové, kteří neumějí moc hrát, tak se rozhodně držte dál:) (13.06.2013)

Je to nádherně pozitivní a velkolepá věc, bohužel s velmi chudým scénářem a dramaturgií. Průměrné hodnocení tak mohu dát pouze za několik málo věcí, které se zaryjí hluboko do paměti - vizuální zpracování (mix Avatara a Star Wars), dobrodružná hudba a částečně mytologie. Nečekejte herecké orgie, protože se žádné konat nebudou. Taylor Kitsch je jedno z nejvetších prken Hollywoodu, ale je neskutečné říci, že občas je to i sympatické. Nechápu těch 250 milionů a rozumím tomu, že návratnost je bídná. Je to klasický popkorňák se vším všudy. Tedy bez přesahu, bez pořádné katarze, převratné myšlenky, či nekorektnosti. A to se dnes obecně moc nenosí. Být tohle v devadesátých letech, je to bomba. (19.06.2012)

Když jsem před cca 25 až 400 lety četl v Ábíčku komiks o Johnu Carterovi, prošel jsem (naštěstí jen) duševní proměnou a pro dalších pár století se ze mě stal vášnivý fanda sci-fi (což poté ještě umocnila četba tvorby Julese Vernea, Raye Bradburyho a několika úžasných sovětských autorů). V té pohnuté socialistické době by mne ani ve snu nenapadlo, že někdy uvidím dokonale zrežírovanou revoluci (že prý "samet" či co), pád berlínské zdi (jen v TV, pochopitelně), Eiffelovku, moře, benátské gondoly, Barcelonu, vyrůstat své vlastní potomky a také komiks Dobrodružství Johna Cartera na filmovém plátně. Budiž, stalo se - vše. Vzhledem k faktu, že Američané už dokázali celuloidně zprznit mnoho skvělých literárních předloh, včetně řady komiksových, jsem k Johnovi přistupoval velmi, velmi obezřetně, nicméně Strach má velké oči. A těma velkýma očima jsem uviděl, že Edgar Rice Burroughs se v hrobě nemusí obracet, protože Andrew Stanton pojal jeho dílo se ctí (i když se předlohy nedržel tak úzkostlivě, jako princezna Dejah Thoris Johna v některých záběrech). Samozřejmě, scénáristé si určitě nedělali čáku na zisk Oscara, příběh je vystavěn jednoduše a přímočaře, ovšem i přes svou ukrutnou délku (skoro jako Harry Potter) mě film nenudil. Do jisté míry to způsobily i výborné triky, stejně jako elegantní oděv Lynn Collins(ové). Na maximum to nevidím, ale jinak jde o hodně milé překvapení (pro mě). Btw. Willem Dafoe po té plastické operaci, kdy mu přidali dvě ruce navíc vypadá fakt cool a drsňácky. Jen škoda té nezdravé barvy pleti a trochu pohublé postavy - mírně mi připomněl mne samého před třemi desítkami let. (09.04.2013)