John Carter: Mezi dvěma světy

Když jsem před cca 25 až 400 lety četl v Ábíčku komiks o Johnu Carterovi, prošel jsem (naštěstí jen) duševní proměnou a pro dalších pár století se ze mě stal vášnivý fanda sci-fi (což poté ještě umocnila četba tvorby Julese Vernea, Raye Bradburyho a několika úžasných sovětských autorů). V té pohnuté socialistické době by mne ani ve snu nenapadlo, že někdy uvidím dokonale zrežírovanou revoluci (že prý "samet" či co), pád berlínské zdi (jen v TV, pochopitelně), Eiffelovku, moře, benátské gondoly, Barcelonu, vyrůstat své vlastní potomky a také komiks Dobrodružství Johna Cartera na filmovém plátně. Budiž, stalo se - vše. Vzhledem k faktu, že Američané už dokázali celuloidně zprznit mnoho skvělých literárních předloh, včetně řady komiksových, jsem k Johnovi přistupoval velmi, velmi obezřetně, nicméně Strach má velké oči. A těma velkýma očima jsem uviděl, že Edgar Rice Burroughs se v hrobě nemusí obracet, protože Andrew Stanton pojal jeho dílo se ctí (i když se předlohy nedržel tak úzkostlivě, jako princezna Dejah Thoris Johna v některých záběrech). Samozřejmě, scénáristé si určitě nedělali čáku na zisk Oscara, příběh je vystavěn jednoduše a přímočaře, ovšem i přes svou ukrutnou délku (skoro jako Harry Potter) mě film nenudil. Do jisté míry to způsobily i výborné triky, stejně jako elegantní oděv Lynn Collins(ové). Na maximum to nevidím, ale jinak jde o hodně milé překvapení (pro mě). Btw. Willem Dafoe po té plastické operaci, kdy mu přidali dvě ruce navíc vypadá fakt cool a drsňácky. Jen škoda té nezdravé barvy pleti a trochu pohublé postavy - mírně mi připomněl mne samého před třemi desítkami let. (09.04.2013)

V tomto případě snad ani nejde napsat nic, co by alespoň trochu mohlo navodit pocit objevnosti. Technické veletriky křísí starožitnou sci-fi pohádku, která žánrově kolísá mezi pohádkou, triviálním hollywoodským šmrncem a semtam se to - to je pravda - blýskne i vědou. Vědou ovšem natolik zastaralou a překonanou, že dnešku nemá co říci. Pokud má někdo dojem, že se jedná o jakousi adaptaci HVĚZDNÝCH VÁLEK, je dost těžké mu tento pocit vymluvit. Na druhou stranu lze tomuto opravdu dětskému výtvoru přiznat i podmínečné klady. Kromě patiny starožitné sci-fi křtěné lehce rodokapsem a klasickým dobrodružným žánrem, jak jej známe např. z CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE (Žlutý šejk čtený nejen studentem, ale i jeho viditelně upoutaným profesorem) je to souvislý děj, jakž takž uvěřitelné zvraty a stále nevšedně působící 3 D technologie. V dnešní nadprodukci akčnosti, násilí a často krajně přihlouplých scénářů to zase není tak málo. (08.03.2012)

Jsou mezi námi, Tarkové. Bytosti, resp. nadbytosti jejichž existence sahá do nekonečna vesmíru, jsou tady stále a řídí dějiny všech galaxií. Nebyli mi moc sympatičtí, ale o to nejde. Díky malému udělátku se mohl Jack Carter z Virginie transportovat na Barsoom (na Mars). Tady jsme svědky, že planeta rozhodně nepůsobí mrtvým dojmem, ale životu se zde daří v úžasných formách. Zelení mužíci nemají tykadla, ale čelistní rohy a nejsou to mužíci, jsou přibližně třímetroví. Pobavily mě bílé gigaopice a domácí mazlík povahově shodný s našimi pozemskými nejlepšími přáteli. A jako všude, tak i tady se, tak trošku nečestně, bojuje o vládu nad planetou pomocí zbraně bohů a podloudným sňatkem s dcerou vladaře. A co čert nechtěl osud Marsu je v rukou právě našeho pozemšťana, znenadání obdařeného výraznými skákacími dovednostmi a nezměrnou silou. Sci-fi složka se tady opravdu povedla, film mě celé dvě a půl hoďky bavil. 4,5* (05.06.2014)

Takhle by vypadal Avatar, kdyby v něm bylo všechno špatně... Uondané, nezajímavé. Selhává to už od samého počátku - tomu světu se nedá věřit! Co teprve postavám v něm a co teprve tomu, co ty postavy dělají. (+ další selhání 3D formátu. Dává nám jen vyblitou šeď barev a minimální efekt. Scorsese nastavil laťku vysoko...) (06.03.2012)

Andrew Stanton pojal myšlenku, že natočit davový velkofilm jako z šedesátých let lze bez zruinování studia natočit jen pomocí mocného CGI (se kterým měl ostatně bohaté zkušenosti), a téměř dokonale se mu podařilo potvrdit opak:) S velkou pravděpodobností se tak druhého dílu tohoto megaspektáklu nedočkáme. Těžko říct, čím to bylo, každopádně Taylor Kitsch si tímhle kusem připsal první brutální kasovní propadák made in 2012 ověnčený jeho jménem - ten druhý byl Battleship, pokud si na to ještě pamatujete;) Paradoxně větší šance na vaši vzpomínku má ta totálně přestřelená patrio-military kokotina, a to nejenom proto, že v ní na rozdíl od Johna Cartera Kitsch tráví čas v uniformě US Navy a ne v kožených slipech. Netuším jak, ale faktem je, že přes obrovsky rozmáchlé bitevní scény, megalomanskou výpravu, velkého obdivu hodné efekty a zajímavé obsazení (ano, přes tohle všechno) nemají první setkání hrdinného veterána konfederační armády nic, u čeho bych si řekl "wow, tak tohle rozhodně budu chtít vidět znova"... dobře, Dejah Thoris v těch svých velmi střídmých kostýmech by to možná splňovala, ale škoda takového materiálu na dětem přístupný film;) Naopak jsem si dostkrát říkal, že tohle je trochu moc komplikované/nelogické, a tamto zase hodně žánrově naivní, a ty, zubatá turbozrůdičko jsi zoufale průhledný tah ála Žáržár Binx. Kdybych toho Burroughse četl, možná bych to viděl trochu jinak, protože bych uznával, že to nešlo natočit lehčeji, aby to bylo zároveň jakž takž věrné předloze. Nebo možná ne. Ale faktem je, že od napsání předlohy uplynulo zatraceně hodně vody, a pro film zvolená forma a nahlížení na sebe sama prostě nejsou šťastné. Stopáž byla snesitelná, ale jen tak tak, a rozhodně jsem nebyl přikovaný k židli. A do škatulky dvojkových smolíků mám ještě jeden příspěvek - Mark Strong po Zelenom Lampášovi zaznamenal dalšího zajímavého záporáka, který si s největší pravděpodobností pokračování s už zaslouženým prostorem pro svoji maličkost neužije. John Carter každopádně dostane 60% a moje doporučení zní: pokud vám stačí technické kategorie a máte rádi dobrodružství ve stylu Mumie, jděte do toho. Pokud vás iritují bledí modelové, kteří neumějí moc hrát, tak se rozhodně držte dál:) (13.06.2013)