Tichá bolest

Dramaticky výborne spracované málo známe dielko o smutnej stránke našich nedávnych dejín. To najlepšie na filme bolo ako sa nakoniec krásne celý príbeh vyskladal a ako bola dejová linka koncipovaná - vôbec nie štandardným spôsobom a práve to bolo na tom to najzaujímavejšie. Záver ponúka divákovi širokú paletu rôznych pocitov od smiechu až po smútok a trpkosť. Ono takých ľudí ako bol nadporučík Kopřiva bolo vtedy viac, hlavne na vojne, kde vždy chýbal zdravý rozum, zato však nechýbal nadbytok alkoholu a smiešny pocit dôležitosti. 85/100 (01.06.2016)

Film hodně doplácí na dobu svého vzniku. Původně komorní drama je doplněno a narušováno příhodami z PTP, i když jde o lepší zobrazení než u Černých baronů, potažmo vzdáleně příbuzného Tankového praporu. Neustálé časové skoky narušují soustředění, a vlastně i emotivní vcítění. Pokud něco komentujete z pozice nadhledu po letech, ztrácí se svým způsobem napětí toho, co přijde a jak vše skončí. Ocenil bych také větší rozvedení vztahů lidí na vesnici či maloměstě, kde děda žil. Vynikající jsou však scény s hledáním slivovice (ano, životní paralela, co jsme sami ztratili, podstatnějšího a důležitějšího, a již nemůžeme najít?), s přeskočením tanku přes močály (a tedy zupáckou blbostí oficírů obecně, i když Jandák hraje tak nějak napůl), a scény s odvodem Pomejeho do Brna do vězení jsou jako vystřiženy z Juráčkova filmu Každý mladý muž). Hrušínského násilné pokusy o moravštinu sem tam rovněž kazí dojem. Pokud by byl film vyprávěn chronologicky, bez důrazu na PTP, se soustředěním na komorní složku a větším rozvinutím vztahů na maloměstě, dal bych daleko větší počet, námět i téma jsou velmi silné. (31.10.2013)

Silná dramatická část snímku naštěstí značně převyšuje tu humornou, která mi přišla v některých chvílích až přehnaná. (Zedníčkovo Smrtibrácha) Vedle klasických Černých Baronů či Tankového Praporu, tu máme toto nádherné drámo o nestoudné lidské nespravedlnosti. Nesmí být pionýr, nesmí k maturitě a nesmí na vysokou školu. Nesmí nic. Kadavý to má polepený již od malička, ať chce nebo ne. Smí alespoň žít a on žije. Žije se sklopenou hlavou, protože společnost to po něm vyžaduje. Umí ale také hlavu vzpřímit a podívat se "nepříteli" do očí. Jiří Křižan nám vypráví svůj příběh. Naštěstí v době, kterou zde perfektně popsal sportovec. (01.11.2013)

Ač nese film název Tichá bolest, ta nesmysnost utrpěného bezpráví a křivd, které museli děda s vnukem v 50. letech prožít, na nás z příběhu přímo řve. A to zvláště díky hereckému projevu pana Hrušínského v roli starého muže, zlomeného smutkem ze ztráty jediného syna a dalších blízkých, ale nezlomeného v urputné snaze nahradit chybějící rodinu svému vnukovi a vychovat z něj navzdory nelítostnému režimu dobrého člověka. (17.11.2014)

Je jen zdánlivým paradoxem, že nejlepší věci o komunistických zločinech padesátých let vznikaly bezprostředně po listopadových událostech. Je jen zdánlivou náhodou, že se tak dálo v době, kdy antikomunismus ve své nejpokleslejší době se nestačil rozvinout. O době, v níž se odehrává, říká tento film téměř vše. Sevřený komorní příběh, proložený retrospektivami ve dvou vzájemně se propojujících a opět míjejících časových rovinách, je pamětí několika individuálních osudů. Osudů, které v sobě soustřeďují vše podstatné z té hrozné doby. Hrušínského výkon je mimořádný i v rámci jeho mimořádné kinematografie. Jeden ze svých lepších výkonů tu na nevděčné úloze postiženého jedince odvádí i Vítězslav Jandák; ve své figuře nalézá tu míru lidství, kterou mohla obsahovat její možná někdejší živá předloha. Hořká filozofie hlavního hrdiny se mění v čase i v prostoru postupně v historický fakt. A odkaz. Odkaz o tom, že za všech okolností člověk může, chce-li, zůstat sám sebou. Odkaz zavazující. Odkaz povzbuzující. Bohužel také v odkaz opomíjený a snad záměrně zapomínaný. (03.08.2008)