V odborné péči

Zpočátku jsem byl skeptický, že byl do hlavní úlohy obsazen šedesátník Byrne, ale nakonec musim uznat, že do seriálu zapadnul a své role jednoho amerického cvokaře s irskými kořeny, kterého už život přece jenom trochu naučil, se zhostil bravurně. I přes větší počet dílů se dá seriál díky jednotlivé stopáži krásně zkouknout během nějakého toho týdne, pokud vás už ze začátku alespoň trochu chytne a pohltí. Předtím, než se nějak výjádřím k jednotlivým řadám, bych rád ještě vyzdvihnul něco extra a to je opět hudba - jindy to snad ani nedělám, ale tady jsem si každou epizodu vychutnal včetně závěrečných titulků, kdy vždy doznívala klavírní melodie, která byla složena k dokonalému podbarvení a umocnění nálady a atmosféry posledních vteřin sezení - někdy šlo o dojemné, smutné instrumentálky, a jindy zase pěkně brnkaly na nervy a byly obestřeny určitou tajuplností. První sezóna: Vskutku ojedinělý nápad přivést takový projekt na televizní obrazovky a já jsem za to vděčný, konečně i psychologie začíná mít tu možnost získat si i televizní diváky. S postupem času jsem se v Paulově pracovně (nebo snad v křesle?) začínal cítit jako doma, resp. jako bych jednotlivé terapie sledoval přímo z místa. Chronologická oblíbenost pacientů: Laura (ta ženská je prostě ďábelská!), Sophie (mající asi nejvýraznější známky pokroku v terapii - moc se mi líbilo, jaký vztah si s Paulem postupně budovala a jakým stylem se s ním při posledních sezeních loučila), Jake & Amy a až na konec zřejmě Alex. Sedánky s Ginou jsou tématem samo pro sebe, pravděpodobně to nejzajímavější, co pokaždé vlastně konec týdne nabídnul, protože teprve tehdy jsme i my mohli Paula lépe poznat a i se dozvědět, co skutečně si o svých pacientech myslí. Druhá sezóna: Jelikož jsem s druhou sérií začal hned po dokončení té první, nešlo se ubránit letmému šoku, který pro nás scénáristé přichystali v mezeře před jejím započetím - tak především pana Gabriela ostříhali :D, děj zasadili pro dopad jistých událostí do nového prostředí (chybí mi Paulova pracovna, kde se jedněmi dveřmi chodívalo na sezení a těmi druhými se zase odcházelo), čímž se samozřejmě radikálně mění život samotného terapeuta. Navíc se ve vzduchu víří jedna soudní žaloba na naše triko a nevyřízené záležitosti se svým otcem, které zásadním způsobem ovlivňují naši práci. Ale chtělo to jako vždy dát tomu trocha času a zvyk splnil své účely. A oblíbenost pacientů tentokrát? Oliver (ten kluk byl prostě kouzelnej, sám bych si ho vzal nejraději zfleku domů a dělal pro něj, co bych mu na očích viděl - ve finále mi tím pádem opět vlhly oči), těsně v závěsu April, potom Mia a nakonec Walter. Třetí sezóna: Zatím v procesu průběžného sledování, ale vypadá slušně našlápnutě - Ind, který si zoufale přeje návrat své zesnulé ženy; herečka, která trpí výpadkami textu při divadelních představeních; promiskuitní gay, který stojí před rozhodnutím poznat svoji biologickou matku; terapeutovy problémy s usínáním, pravděpodobnost přítomnosti prvních stádií Parkinsonovy choroby na základě dědičnosti, vlastní sezení s doktorkou, která možná ještě neposbírala tolik zkušeností, zjištění, že dlouholetá přítelkyně a naše terapeutka zároveň s největším uvážením náš chaotický život využila jako předlohu pro její momentální best-seller, péče o vlastního syna, který utekl od matky, protože se mu nezamlouval otčím,-- to vypadá na pořádné drama, no ne? Každý máme své problémy - naučme se o nich mluvit, stejně jako o našich pocitech a myšlenkách, naučme se jim dávat jméno, volný průchod a uvědomovat si, že jsou naše! (12.02.2011) (méně) (více)