Bílá stuha

Smutné, depresivní, tísnivé, ale vynikající Hanekeho drama tentokrát v černobílém provedení (velmi moudré rozhodnutí oproti původně zamýšlenému barevnému), které jen napomohlo vystihnout tu správnou atmosféru. Já jsem maximálně spokojená i za ten fakt, že nebyl až tak explicitní, jako v Funny Games. Film, který mě i přes svou delší stopáž udržel v napětí a stálé bdělosti až do finálního konce si zaslouží určitě plné hodnocení. (09.11.2012)

Děj, který se točí okolo záhadných úmrtí a dalších podivných událostí, mě chytl hned od začátku. Celkovou atmosféru a napětí dokresluje netradiční němčina a hlavně podmanivé vyprávění učitele. Příběh postupně odkrývá osudy jednotlivých obyvatel vesnice. Jediné co bych tomu vytkl je na můj vkus příliš nekonkrétní konec. Hodně se z příběhu dá vyčíst, ale finále vás z úplné mlhy nevyvede. (13.07.2012)

Shnilé stromy plodí shnilá jablka... a už před První světovou válkou byly stromy v německých vesnicích opravdu velmi shnilé. Tak to alespoň vidí Haneke a ukazuje starý venkov jako zaostalou a myšlenkově zdegenerovanou směsici lidí v nichž se snoubí snad všechny lidské nectnosti a úchylky v míře více než vrchovaté. Bílá stuha je film nadmíru pomalý a zdánlivě bezobsažný... ale obraz který splétá je nesmírně komplexní a důrazem na v náznacích ukazovanou psychologii postav až nepříjemně uvěřitelný. A ze všeho nejvíc připomíná Kafkův "Zámek", byť na rozdíl od něj není tak přímočaře absurdní. 8/10 (29.06.2010)

Bílá stuha není ani tak temný thriller nebo dokonce kriminální drama, jako spíš výlet do počátku 20. století a precizně předvedená ukázka dobového myšlení a hierarchizace společnosti. Pozdně patriarchální systém, kde slovo živitele rodiny bylo zákonem a kdy výchova se odehrávala nejen v přísně náboženském, ale především autoritativně konzervativním duchu. Řád, pořádek a autorita, kde se pod rouškou spořádanosti odehrával nejeden temný příběh a spousta věcí se úspěšně zametala pod koberec. Masturbace byla zločinem, ale pohlavní zneužívání se neřešilo. Haneke je výborný režisér a na tomhle filmu je to znát. Zneklidňující atmosféra vesnice daleko od civilizačních center, kam ještě nedolehly vymoženosti moderní techniky a moderní liberální filozofické směry. U některých Hanekeho filmů mi vadí jeho manipulace s divákovými city a nedořečené konce, ale tady u mě zabodoval. Ten znejisťující konec se spoustou temných podezření, náznaků a děsivých vizí tak nějak zapadá do doby počátku 1. světové války a konce té staré poklidné patriarchální společnosti. Celkový dojem: 90 %. (25.03.2012)

Odosobnělý a chirurgicky přesný rozbor zla v německé společnosti před První světovou válkou. Hanekeho analytický sadismus, který divákovi odpírá přímý pohled na utrpení, vytváří velmi nepříjemné pocity na těle i duši. Úmyslně těžkopádný a statický film svou stylizací připomene zašlé černobílé fotografie, ale pod jejich chladným povrchem rozhývává odpudivou mašinérii ponížení, třídních řevnivostí, perverzit a ústrků. Bohužel, Bílá stuha mě sice oslovila intelektuálně (film je brilantně vymyšlen a naprosto racionálně zkomponován tak, aby uceleně vypovídal), ale dost minula emocionálně (navzdory požitku z režisérova brilantního přístupu jsem zůstal po celou dobu jen chladným pozorovatelem). Lze tak předpokládat, že film zaujme především příznivce Hanekeho depersonalizovaného a zkoumavého pohledu na temné stránky lidské duše. Pro ty ostatní může být buď lákavou intelektuální hráčkou, nebo smrtící nudou. (13.01.2010)