Happy

Slunné komedie s ženskými hrdinkami míváme spojené s představou usměvavých bytostí, které kolem sebe šíří radost, naslouchají druhým, páchají dobro na každém kroku a občas si řeší i nějaký ten nehluboký osobní problém. Ve filmech hollywoodského střihu určených ženskému publiku se pak permanentně chichotají, radostně hopkají ulicemi a šťastné události v každodenním životě vítají blaženým kvičením. V depresi jim stačí táflík čokolády. (08.06.2020)

Jsem poněkud zmaten, nad zmatením některých diváků. Happy-Go-Lucky má býti vším, jen ne optimistickým pohlazením po duši (což, alespoň by se mi to tak zdálo, lze poměrně snadno "vyčíst"). Na druhou stranu si nemyslím, že by Leighův záměr byl pouze ironizovat jistou poněkud abnormálně rozvernou třicátnici. Poppy, tak jak ji režisér vykresluje, představuje dostatečně komplexní a rozporuplnou osobnost, aby skrze ni bylo možné provést hlubší kulturní sondu a přitom být věren realistickému a charakterovému popisu postavy, ke které je v konečném plánu možné cítit i sympatie (typickým podobným případem z literatury je Flaubertova Paní Bovaryová). Leigh tematizuje (a problematizuje) tendenci jisté části společnosti k stavu zamrzlé puberty či přímo infantility. Vzpomněl jsem si tu na tvrzení Konrada Lorenze, který v jedné ze svých knih popisuje domestikovaná zvířata coby permanentní děti. Nuže, západní civilizace se této domestikaci bezesporu přibližuje. Toto je i reflektováno dialogem, ve kterém postavy přemýšlejí nad faktem, že dnešní ratolesti raději hrají v bezpečí domova videohry (odkaz na hru se ve filmu mj. objevuje vícekrát) než aby se "nebezpečně" potulovaly v parku. I samotné jméno hlavní hrdinky upomíná na domácího mazlíčka (Poppy - puppy, štěně), spíše než na dospělou ženu. Režisér nicméně dětinskou Poppy zasazuje do komplexního obrazu, do kterého postupně nechává lehce prosakovat šikanu, domácí násilí, šílenství či chudobu. Pokud se zpočátku zdá Poppy šťastná, je to jen štěstí nevědomého dítěte, kteréžto má ale z podstaty stále šanci dospět. Leigh se tu projevuje jako vynikající dramatik, neboť jak postupně odkrývá karty, postavy přestávají být komickými figurkami, kterými se zdály být na začátku, a divák, stejně jako onen řidič z autoškoly, se do jisté míry na konci ocitá ve stavu stejného překvapení nad faktem, že Poppy nachází plnohodnotný vztah. Její nedospělé chování je tudíž podmíněné i vnějšími okolnostmi, než jen její přirozeností. Pakliže by se snad tento film měl srovnávat s Amélií z Montmartru, je právě v tomto okamžiku patrný zásadní rozdíl. Zatímco Amélie končí oním pohádkovým "A žili spolu šťastně až na věky", u Happy-Go-Lucky se ono štěstí postupně vytrácí a Poppy zůstává to, co divák možná očekával nejméně. A to život. (10.12.2011)

Filmy Mikea Leigha mě nikdy moc nebraly. Nikdy jsem je nebyl schopen zkouknout celé, moc se tam mluví, na mě ani moc neděje, hrají tam strašně obyčejní lidé a ženy bývají "po britsku" pohledné:-) Ale Poppy mě klofla na první pokus. Mike udělal pár krůčků zábavností k lepšímu strávení filmu, ale zároveň se nijak nezprotivil tomu, co umí nejlépe. Velmi realisticým postavám, jejich příběhům, motivacím a charakterům. Příjemná hudba, velmi dynamická a živelná kamera (na Leigha a takovýto film obzvlášť), ale hlavně skvělí herci! Sally pojala Poppy tak nádherně sympaticky, zároveň uvěřitelně a neotravně, až to bere dech. Cholerický a politování hodný Eddie Marsan - nejlepší auto-instruktor v Londýně; a Poppyin babinec - tak živelné, veselé, starostlivé, bláznivé, ale ne hloupé a jednoduché ženské/holky co chtějí štěstí a nebojí se pro něj něco udělat a ještě si to užít. Ano tenhle film se mi líbil, je jednoduchý, silný v detailech (kursy flamenca), lacině se nepodbízí a nádherným způsobem pobaví... 100% PS: ideální film pro české učitele/ky, takhle se dělá škola, s chutí a šťávou a ne to co se dá srovnat s pátečním jídlem ve školní jídelně, tzn. zbytky z celého týdne - lehce přesmahnuty:-( (06.04.2009)

Anglická Amélie z Montmartru, nafouknutá do obludných rozměrů bezpointového blábolu s protišovinistickými prvky. Netuším, jaké "štěstíčko" mohlo Mikea Leigha inspirovat ke stvoření tak bujaře otravného typu, co je doživotně odsouzen smát se sám vlastním vtipům a ustavičně uvádět druhé do rozpaků, horší variantou už je jen narazit na takovou happy perverzačku v reálu. (08.07.2013)

Štastný film o šťastné, až záviděníhodné povaze, která dokáže buď přitahovat, anebo iritovat, anebo obojí. Film ani ta dívka se nepodbízí. Jen nabízí. Kdo by Poppy nechtěl znát, aspoň jako kamarádku? A napadá mě, že Leigh si zde trošku půjčil od Almódovara... Což je ok. Pedro to s ženskými hrdinkami odjakživa uměl nejlíp. A která scénka byla nejlepší? Ta s učitelkou flamenka. Škoda, že Leigh netočí druhé, třetí, čtvrté díly svých filmů. Tohle by vydalo na seriál, řekněme o věčně veselé, nezdolně optimistické Doně Quiotce-Idiotce. -- Film sám tak za čtyři hvězdy, ale námět a hrdinka... za pět! A ještě douška na závěr: ty, kdos film ještě neviděl a chceš se řídit zdejšími zapšklými komentáři učitelů autoškoly, nedělej to! Zkoukni to a udělej si názor sám. Ha ha! oops... (22.03.2009)