Lake of Fire

Dvě a půl hodiny se může jevit jako přestřelená stopáž, ale Lake of Fire nikdy nezačne nudit díky hojnému zastoupení exotů, magorů, rasistů, homofobů a bigotních „pro-life“ katolíků, kteří kážou o tom, kterak homosexuálové opékají novorozence na rožni. Ze stejného důvodu film přes snahu neustále střídat perspektivy spíše než seriózní pojednání o závažném tématu připomíná hysterickou freak show bez konceptu (což u filmu od režiséra bez předchozích filmařských zkušeností není tak překvapující), sestřih best of momentů z Televizních novin, kam se zpravidla dostane ten, kdo je nejvíc slyšet. Podstatné není, zda má názor dotyčného hlavu a patu a sděluje něco nového, ale jestli je dostatečně extrémní a pohoršující. Odpovídá tomu také nezájem o hlubší motivaci pro dané přesvědčení. Slyšíme převážně jen výkřiky vytržené z kontextu (jakkoli je jasné, že mnozí z aktérů by působili jako psychopati bez ohledu na to, kolik dalších informací bychom se o nich dozvěděli). S klidem své argumenty prezentuje pouze pár starších bílých mužů, kteří sice mohou mít několik akademických titulů, ale o tom, co prožívá žena před potratem, vědí s odpuštěním h***o (je vůbec pozoruhodné, byť ne až tolik překvapující, že „pro-life“ skupinu tvoří převážně muži, děsící se nejspíš toho, že by žena mohla svobodně rozhodovat o bytí, či nebytí). Tony Kaye se snaží, aby byl jeho film co nejatraktivnější, případně co nejvíc šokující, takže chvílemi váháte, zda nesledujete reklamu, videoklip či exploatační horor, k čemuž přispívá také volba „umělecky“ působícího černobílého formátu, který nás realitě spíš vzdaluje než přibližuje (např. krev je víc zneklidňující, když ji vidíte v barvě). Nejnosnější je jeho epické, ale rozhodně ne „definitivní“ pojednání o ideologické válce okolo potratů v těch nejklidnějších a zdánlivě nejvšednějších momentech, kdy po vzoru veristické školy pouze mlčky zachycuje docela obyčejný dialog, skrze který se ovšem film konečně dobírá něčeho podstatného (rozhovor lékařky se Stacey). Bez ohledu na množství výhrad, které vůči jeho pojetí, nadřazujícímu vyvolání silných emocí smysluplné diskuzi, můžeme mít, je tento šestnáct let vznikající film úctyhodným počinem, v současnosti, kdy se ufňukaní bílí muži s malým rozhledem a nízkým intelektem opět prohlašují za pány světa, opět obzvlášť relevantním. 70% (08.11.2019)