Obsahy(1)
Jsou tak chudé, že si to v našem pohodlném středu Evropy ani nedokážeme představit. Neumějí číst ani psát. Přesto společně sní o sociálně spravedlivé společnosti, kde by všichni měli práci a dostávali za ni peníze. Bolívijské dělnice jsou hrdinkami dnešního dokumentu z rozsáhlého mezinárodního ocyklu "Proč potřebujeme demokracii?", který uvádí Česká televize u příležitosti filmového festivalu Jeden svět. Ten se totiž zabývá nejrůznějšími aspekty lidských práv. V bolívijské epizodě se mimo jiné podíváme mezi pěstitele koky a zblízka uvidíme nejrozporuplnější postavu současné Bolívie - prezidenta Evo Moralese. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (2)
Trochu suchý dokument o soudružce aktivistce, indiánce, která se dostane ve volbách do parlamentu, ještě naposledy pohovoří o tom, jak porazila imperialismus, pomodlí se za Che Gevaru a měsíc nato se už s novým účesem a v novém kostýmku pochválí, že je "hezké debatovat v parlamentu o politice". Do toho Morales znárodnuje, ale bolivijské dělnice stále nemají práci a navíc politicky tápou a pochybují o soudružce odborářce Ester (na mítinzích jsou ovšem pěkně ostré, jen co je pravda). Amerika od rovníku dolů je ovšem svérázná, známá věc. ()
V Bolívii žije 8,2 milionu lidí, z kterých přibližně 55% populace tvoří původní předkolumbovské obyvatelstvo – indiáni, 30% smíšeného a 7% španělského původu. Bolívie byla španělskou kolonií až do roku 1825, kdy získala nezávislost, a byla ovládána bílou menšinou až do roku 2005. Přestože má zdroje ropy, zemního plynu a lithia, je Bolívie považována za nejchudší zemi Jižní Ameriky. Většina Bolivijců jsou zemědělci, horníci, drobní obchodníci nebo řemeslníci. Nadvláda bílé menšiny formálně skončila v roce 2005, kdy ve volbách zvítězil indián Evo Morales, který mimo jiné prosazoval právo Bolivijců na pěstování koky, která je často jediným zdrojem příjmů chudých zemědělců. V současnosti Evo Morales prosadil znárodnění ropného průmyslu i těžby plynu a cizí těžaře výrazně omezil. ___ Tento nepokrytě subjektivní dokument hledá nějakou hypotetickou revoluci tam, kde se vše odehrává "korektní" cestou tradičně politicky zastřeného zápasu potřeb pracujícího a odkázaného na sociální výpomoc obyvatelstva se zájmy koncernů a mocných lobby – zápasu, který známe v zemích západního světa a kterému se tvrdošíjně říká demokracie (kdo je ochotný se tím názvem nechat oblbnout?). Autor filmu sleduje politickou cestu mladé senátorky z řad prostého lidu, která se snaží obstarat práci pro nejchudší indiánské ženy. Postupně se zjišťuje, že ty ženy vůbec nikoho nezajímají. Jaký to div v podmínkách Střední Ameriky. Z dokumentu jsem nedokázala pochopit, po čem nakonec autor snímku touží a komu straní, ačkoliv bylo evidentní, že se snaží něco říci. U dokumentů je to ale tak, že je lepší být buďto úplně nestranný nebo naopak aktivně zaujatý, jako třeba Michael Moore, jinak snímek neosloví ani příznivce, ani odpůrce dotčeného tématu. ()