Duše Paula Giamattiho

Téma nebylo nijak objevné, rozhodně něco podobného bylo v lepším podání už třeba ve Věčném svitu neposkvrněné mysli. Ale pro herecký výkon Paula Giamattiho stojí za to film vidět. Divadelní scéna, kterou hraje jednou jako on sám, jednou bez duše a jednou s duší půjčenou, to je něco, co jen tak nezapomenu! (20.07.2009)

Desna kravina. Jako napad na obchod s lidskejma dusema je hodne fajnovej a originalni, ale bohuzel jen dobrej napad nekdy nestaci. Ono totiz je celej film strasne o nicem, Giamatti se mota z mista na misto a schani svoji dusi, neustale se tvari strasne utrapene, jak kdyz ho nekdo drzi za koule. Proste se filmu nedari budovat zadny bud komedialni nebo aspon dramaticky sceny a ve vysledku je to spis takova tragikomedie, ktera se bohuzel desne tahne a nedokaze zabavit. (09.02.2010)

Hodně povrchní a prvoplánové, zaseklé mezi velkými slovy a paradoxem, že se film snaží říci něco o něčem, o čem "nikdo nic neví", jak přiznává David Strathairn. Barthes je tak v zajetí stejného paradoxu jako Strathairnem ztvárněný doktor Flinstein. Umí abstrahovat matérii, ale vůbec neví, co si s ní počít. Zůstává tak u pseudointelektuálního sarkasmu a opravdu výtečného Paula Giamattiho. Škoda, možná, kdyby se film držel výborné komorní linie se zkoušením Strýčka Váni a nepokoušel se o absurdní karikaturu současného světa, dopadlo by to všechno soudržněji a smysluplněji. (01.09.2009)

Velice "chytrý" snímek, který si hraje na něco víc než je. Přišlo mi, že celá ta idea, nápad je postavený vzhůru nohama, není to záživné, nemá to ten správnej říz ani charakter vtáhnutí diváka do děje. Což o to, Giamatti byl přesvědčivej, párkrát jsem se pousmál nad nějakou tou komediální scénkou, ale ta nuda by se dala krájet a je všudypřítomná po celou stopáž. Určitě to vidět už nechci a ani nedoporučuji, aspoň ne před spánkem. I když je to takový rozporuplný film. No posudťe sami. Za mě 15%. (11.07.2012)

Duše umění.¬         Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku, ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je téměř vyloučené: o snímku se píše téměř bez výjimky jako o slabém a nebo pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek nepatří zrovna mezi snadno přístupné, pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen do důsledků porozuměti. A v tom právě spočívá tajemství umění: promlouvá a vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí, než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé umění tě věrně provází coby nesmazatelný obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a byť by herecké výkony byly jakkoli dobré, duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná Sophii Barthesovou ještě čeká. (08.02.2011)