Drive

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)

Jsem zvyklej hodnotit filmy v co nejkratší době po projekci, abych při psaní využil emoce, kterejma mě film nadupal, ale Drive je jinej případ. Tady to chtělo nechat uležet a přehrávat si to v hlavě sem a zase tam, abych nechal pocitům z tohoto filmu čas na zrání. Musím se přiznat, že mě na začátku zklamalo, že práci filmového kaskadérství se tam věnuje jen jedna scéna a to ještě velmi, velmi okrajově. Nicméně o tom prostě film ani omylem není, byť je to hlavní "řidičův" job. Tohle je hodně intimní věcička takzvaně z dušičky filmařské do dušičky divácké. Příběh působí velmi reálně, tedy až na brutalitu vražd, ale to neva, protože život to je takovej citrón kterej je občas pokapanej cukrem. Drive se několikrát projel v mý hlavě, aby pak s přehledem zaparkoval v mým srdci a něco mě říká, že parkovný tam bude mít předplacený na hodně dlouhou dobu. (05.10.2011)

Srovnávat toto s Kurýrem může jen někdo, komu straší v bývalém londýnském vězení u řeky Temže a jelikož mně tam straší taky, nabízím jiný příměr: Dánský táta Refn adoptoval nedomrlé nedochůdče Rychle a zběsile a tomu po letech soužití s bratry Taxi Driverem a A History of Violence dorostly koule i charisma.. Hypnotická záležitost dokonalého souznění hudby, ruchů i ticha s obrazem, úsporným a přitom naprosto přesným Goslingem a krásně civilními scénami sbližování v protikladu drsného ultranásilí. Člověk může odtušit, kam to celé směřuje a přitom každá další scéna, každý další záběr, překvapí svou stylovostí a originalitou. A co víc, duch asfaltové džungle z Mannovy perly Heat prostřednictvím taktovky dánského kralevice filmové formy zase nabyl vědomí.. Závěrem mi dovolte trochu vše shrnující rytmicky organizované poetiky: „V neblahém úmyslu zkřížíš-li cestu Driverovi v bundě se štírem vyšitým tmavě žlutou nití - jsi v řiti..“ (22.09.2011)

Asi mi něco strašně uniká a Tena nestačí. Začátek prima, muzika prima, růžový Mistral prima. Ale pak jsem usnula a zdálo se mi o úplně jiném filmu. Jakmile začala etudka se sousedkou, film (ehm, sen) se zvrhl v nekonečné minuty prázdného koukání (mrtvý voči Gosling), culení, mluvení o ničem a cringe zpívánek (a jako vrchol všeho Hendricks BEZ VÝSTŘIHU). Opěvovaná scéna ve výtahu je z (který asi) půlky epic fail. Proč to aspoň netočil 00's Ritchie neboněkdo. Pusher cool king NWR zklamal jak nikdo. (2,5*) ___ Senato třeba ještě někdy mrknu, jestli dozrálo, nebo pořád hnije. (06.09.2011)

Tretie zhliadnutie v kine mi definitívne potvrdilo, že rozhodovanie medzi štyrmi a piatimi hviezdičkami je tu nezmyselné. Drive je pre filmového fajnšmekra výzvou. K debate, skúmaniu záber po zábere, vetu po vete. Nejde ho zaradiť do kvalitatívnej kategórie, nejde ho neobdivovať. Je to opus hypnoticky kľudný a pomalý, a súčasne vrejúci emóciami a napätím. Pracuje s viacerými žánrami, no nedá sa jednoznačne zaradiť do žiadneho z nich. Od hlavnej postavy si drží najväčší odstup, nenechá nás ju pochopiť a precítiť jej vzťah k holke, kvôli ktorej ochrane sa uchýli k extrémnemu, grafickému násiliu. Toto násilie sa tak stáva šokujúco samoúčelným, ale v kontraste s okolitou romantickou poetikou neodolateľne katarzným. Skrz extravagantnú kameru a hudbu film skrýva dôležitosť dialógov, ktoré sú pilierom jeho príbehu. Servíruje ich poskromne, takmer útržkovite, ale postavy nimi perfektne definuje hneď prvou, druhou hláškou. Herci sú vybraní originálne, nečakane, a z ich statusu zašlých hviezd či večných vedlajšákov robí režisér tarantinovským umom stelesniteľov postáv, ktoré sa vám navždy vryjú do pamäti. Nicolas Winding Refn má na to, byť novým Tarantinom. Ale Drive ešte nie je jeho Pulp Fiction. Naň bude potrebovať viacej figúrok na šachovnici a zauzlenejší príbeh. (23.11.2011)