Drive

Perfektní atmosféru a zajímavé zobrazení současné americké mafie (která je reálnější, než si většina lidí připouští) v mých očích kazí zejména nesmyslně nechutné scény vražd a doslova "poprav" - už se mi dlouho nestalo, že bych musela odvracet zrak od televize, ale Drive to dokázal. Napětí se dá ale krájet (hlavně hned v úvodní scéně) a tichý hrdina Ryana Goslinga rozhodně zaujme, ale jako celek to tak trochu vyšumělo v mých očích do ztracena. Což dohormady s pro mě samoúčelným extrémním zobrazením násilí (pohled na rozdupanou hlavu bych opravdu vidět nemusela a nemyslím si, že by filmu dodal nějakou přidanou hodnotu) hodně silně sráží výsledný dojem. Moje značně přehnaná očekávání nebyla splněna a o to větší je pro mě zklamání z díla, které je originální, opravdu pěkně natočené (co se týče audiovizuální formy), ale na můj vkus hodně roztahané a prostě a jednoduše mi nesedlo. (07.01.2013)

Ryan Gosling je řidič. Má nabušenou káru, milou sousedku a kladivo, se kterým bude možná muset vyřešit spoustu problémů. Nicholas Winding Refn natočil jeden z nejúchvatnějších filmů letošního roku, který není snadné hodit mezi ostatní akčňáky. Svým atmosférickým pojetím totiž trhá na kusy jejich případnou adrenalinovost, a ještě u toho stíhá servírovat řadu nezapomenutelných scén. Není to film pro každého. Pokud si k němu ale najdete cestu, připravte si zatraceně vysoké hodnocení. (9/10) (24.08.2011)

Drive je slušným výplodkem mezi Davidem Lynchem a Samem Raimim. Hudba Angela Badalamentiho k tomu Lynchovi prostě vybízí. Nevím, proč je tady napsán nějaký Martinez. Nicméně, film Drive evokuje táhlou poetickou náladou a pak krátce a stroze zabředne do syrovosti a odhalenosti násilí. V hudbě by se tomu říkalo jazz/grindcore. Tento film byl tedy žánrově smíšený a tak i mé pocity byly smíšené. Nakonec to nebyl ani akční odvaz ani poetická romantika. Nakonec to nebylo pět hvězd ani odpad. (15.11.2011)

Zářící noční Los Angeles, elektronická hudba a herci v příběhu Jamese Sallise dávají dohromady úchvatnou podívanou, která se mi vryje hluboko do paměti. Z pasivního pohledu sledujeme řidiče, jenž nevyjadřuje své emoce mimikou, ale svými činy. Ať už prostřednictvím auta či jiných nástrojů. Pro mě jeden z nejpřekvapivějších filmů roku. (06.09.2011)

Terapie, díl tři. Hype hraničící s absurditou. Absolutně prázdná nuda, jednou přerušená slušnou honičkou a dvakrát nebo třikrát přehnaně krvavou scénou. Mezi tím chodí Ryan Gosling a vrhá pohled "po tomhle záběru se fakt už pudu vysrat", který tu a tam vystřídá výrazem "paní máte loštomilouškého chlapešta". Možná to není úplně jeho vina, protože mu to předepisuje scénář, ale našlo by se snad pár herců, jejichž charisma by utáhlo málomluvnýho drsňáka, kterej taje pod, ehm, teplými pohledy sousedky a jejího synáčka. O děj tu moc nejde, ten se jen občas prodere zpod deky, pod kterou ho drží - no, to - jo, umění. Pod uměním si zde třeba představit dlouhý zoufale prázdný záběry na dlouhej, zoufale bezvýraznej obličej hlavního postaváka a sem tam obdobně prázdnou větu nebo dialog. Jednání tu nemá logiku - např. nevíme, proč vlastně hlavní hrdina je na šikmý ploše, zjevně ho to nijak netěší, přitom k tomu zároveň neni nijak existenčně nucenej ani mu to nepřináší nějakej echtovní zisk. Stejně tak jeho pozdější protivníci postupujou často v rozporu se zdravým rozumem a korunu tomu nasazuje výtah, jehož cesta mezi čtvrtým patrem a garáží trvá asi třetinu filmu. Jo vono je to vlastně vo melancholii. Tak to prosím zábavu, přátele, v horším případě chlast a a antidepresiva, ne hluboký mlčení. A teď si jdu hrát s angličáky, brm brm. (15.09.2011)