JN poprvé
Obsahy(1)
Umělecké a životní premiéry zpívajícího básníka vložené do písniček. V hudebním dokumentu mapujícím jeho pestrou tvůrčí dráhu hovoří H. Hegerová, M. Rottrová, J. Černý, J. Wykrent a další. Dokument režiséra Jiřího Vondráka o písničkáři Jaromíru Nohavicovi zachycuje všechny podstatné momenty jeho profesní dráhy, které byly první, jediné a jedinečné. Výpovědi muzikantů, spolupracovníků, hudebních kritiků, ale především Nohavici samotného, jsou podstatnou částí filmu. Neméně důležité jsou i archivní materiály a samozřejmě množství písní tohoto slezského písničkářského barda. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (8)
Tenhle dokument je silně poznamenán svou televizností, a to nejen ve formě zpracování, ale i ve smyslu průměrnosti... Leč mám rád Jarka...takže za něj přidávám jednu hvězdičku navrch:-) Jinak skutečně spíše průměrný dokumentární snímek... (který byl natočen dlouho předtím, než se provalila Nohavicova temná minulost a začal smutný hon na čarodějnice) ()
Filmařsky nevynalézavá mozaika, která nic nového nepoví, ale já prostě nemohu dát méně. ()
Takový hudební a povídací pelmel. Ale navadilo, mám Jarka ráda, takže formu moc nehodnotím. ()
Poprvé jsem se s živým Jarkem Nohavicou a dalšími folkaři setkala na koncertě v našem městě krátce po listopadu 89. Do té doby jsem jeho a další zpěváky tohoto žánru znala jen z působivého vyprávění své kolegyně, která jezdila na jejich klubová vystoupení. Ze zvědavosti jsem zašla jednou odpoledne v prosinci 89 na koncert s názvem Folkové vánoce, kde se sešla kromě Nohavici celá naše folková scéna - Žalman, Plíhal, Dobeš, Nos, Nedvěd a řada dalších. Bylo to neskutečné. Atmosféra v sále i na jevišti byla tehdy plná revolučního nadšení. Těžko dneska říct, kolik zpěváků tam bylo, všichni se různě střídali a dávali najevo, jak jsou rádi, že jsou tady spolu. Nevím, jak dlouho představení trvalo, ale po odsezených osmi hodinách, dlouho po půlnoci, jsem nebyla schopna se rozloučit a odejít, stejně jako řada těch nejvytrvalejších diváků. Bylo to nezapomenutelné a vznikla z toho moje celoživotní láska k folku. Mám ráda Ostravsko, kde jsem se narodila, mám ráda písničky Jarka Nohavici, mám ráda i jejich interpreta. Dokument není nic moc, mělo se sáhnout hlouběji do archivu. ()
Tohle je tedy hnus. Profesionálně zcela rutinní výrobek skoro jako na objednávku, emotivně populistické poplácání coby adorace odporného člověka, jakým je estébácký udavač a podbízivý šumař Nohavica. Typický (d)úkaz ztráty soudnosti, paměti i toho, kam došla šašská pisskultura (stačí si poslechnout podlézavě emotivní výlevy Jirky Černého - jestli se nepletu, bonzoval taky...) za posledních osmnáct let. Nu ano, stádo (ano, všimněte si prosím té stádnosti, které Nohavica využívá a zároveň jí slouží) potřebuje svoje ikony a dnes už jsou přece všichni pragmatici, přesně v duchu teze >co sme si to sme si, tak hlavně že se točí krupica< . . . Tož posral ses Vondráku. Ale ty nakonec už taky dobře víš, že dneska je to už (za ty prachy) všecko jedno, že... :-( . . . Škoda více slov nějakého dalšího komentáře... - - - - - (Poprvé a NAPOSLED! viděno 9.5.2008 na ČT2, komentář zde jako druhý - 9.5.2008) ()
Reklama