Tajemství Oberwaldu

Klid pouze zdánlivý, pouze na povrchu milostný románek... Antonioni na plátno bravurně přenáší divadelní hru Jeana Cocteaua. Herecké obsazení je přitom bezchybné a Monica Vitti doslova září. Samozřejmě lze vytýkat filmu divadelnost, stejně jako s odstupem času a se znalostí současných možnosti animace a počítačových triků, ale možná to obojí spolu souvisí. Hra s barevnými světly je přece ryze divadelní prvek a pokus o méně divadelní a "realistické" ztvárnění dramatu by zase zřejmě působil uměle a nevěrohodně. Vždyť celý děj je spíše pohádkou, jakkoli tragickou a rozhodně ne vhodnou pro děti. Mrazí z ní přitom skoro stejně jako z pohádek Hanse Christiana Andersena. Nepochybně proto, že přes všechnu vykonstruovanost je pointa příběhu odrazem neveselé reality, i když oděná do romantické tragičnosti... Mimochodem, pozoruhodná je jistá podobnost s Rivettovými filmy, asi ne úplně náhodná. Zajímavé komentáře: sportovec (10.05.2008)

V kontextu Antonioniho filmografie jde o nesporné vybočení z řady, o skok doslova o několik desetiletí vzad. Na druhou stranu zvolená poetika, respektující půdorys své divadelní předlohy, přesně vystihuje psychosociální typ doby, do níž je datován děj. Anachronní se tak mění v dokumentární a psychologické jakoby ve druhém plánu. Zdařilé využívání barevných filtrů (i první krůčky batolivého človíčka jsou tápavým zápasem o jistotu rovnováhy) dále zvyšují hodnotu OBERWALDU. Nedoceňovaná Vittiová, opomíjený klenot italského herectví, v ničem nezaostávající za frekventovanějšími jmény jejích generačních profesních družek, dostává ze svého partu vzorové maximum. Stará kritika degenerovanosti aristokracie (doslova česky ušlechtilců) zde naznačuje svou oprávněnost stejně tak jako její další bod, kterým byla její odtrženost od skutečného života strádajících lidových vrstev. To bylo pochopitelné, neboť tito lidé byli připravováni na doživotní pobyt ve virtuální realitě etikety dvorského skleníkového světa. Je nesporné, že tyto dokumenty mají své právo na život. A je nanejvýš pravděpodobné, že i současný divák dospěje k potřebě porozumět tomuto zaniklému způsobu života, myšlení i cítění. (02.12.2007)

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. (08.08.2008)

Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála. Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho. Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští. V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání. (24.03.2018)

barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné, často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem šustící) text... (07.01.2008)